V prostoru zvaném mediální mě v poslední době opravdu zaskočila reakce předsedy Českého olympijského výboru pana Kejvala na kritiku, která se na ČOV snesla za zbabraný odlet části českých reprezentantů vojenským speciálem na olympijské hry v Tokiu. Mezi pasažéry, sportovci a jejich doprovodem se jak známo objevily osoby pozitivně testované na covid, což některým sportovcům zkomplikovalo nebo znemožnilo účast na hrách, v očích japonských organizátorů naše výprava ztratila důvěryhodnost, mnozí sportovci museli do nepříjemné karantény atp. Další otázky logicky vyplývají: Jak je vůbec možné, že se při všech bezpečnostních opatřeních někdo s covidem dostal na palubu, a proč tam byl nebo byli neočkovaní? V neposlední řadě, kolik takový let stojí, z jakých peněz je financován, nebo kolik stojí překažená účast a ztráta prestiže některých reprezentantů.
Víc než pan Kejval a jeho uraženost – že není vnímán pouze jako hrdina, který stojí za úspěchy špičkových českých sportovců, ale spíše jako typický český funkcionář, který místo vyžadování (a dodržování) jasných pravidel (ve školství i amatérském sportu respektovaných) dá spíše na známosti a protislužby – mne však zajímá tato základní otázka: Jak vlastně nahlížet na vztah občana ke „generování“ v podstatě dokonalých superhrdinů, kteří to profesionálně odběhají, odskáčou, odbruslí, odkopou za nás všechny? Přičemž my všichni se můžeme hřát ve výsluní jejich „národních“ úspěchů a přitom je podpořit tím, že se budeme koukat na jejich výkony v televizi či jiném „médiu“ pít u toho limonády a chroupat brambůrky určitých značek a posléze sobě, popřípadě dětem nakoupíme boty a oblečení určité sportovní značky (možná hlavně proto, aby o nás či našich blízkých ostatní diváci a jejich děti neřekli, že jsme „socky“)?
Nebo přijmeme vlastní nedokonalost, a syceni touhou po pohybu – ať samostatném nebo v souhře s dalšími, jako turisté či cyklisté – se rozběhneme či rozjedeme, abychom se uvolnili a volně nadechli? Popřípadě se zapojíme mezi organizované amatérské sportovce, hasiče, junáky či sokoly?
Samozřejmě, že se oba tyto světy, svět okázalého, přepláceného, rádoby dokonalého profesionálně-mediálního sportu a svět více zaměřený na radost, zdraví, fair play prolínají, protože krása pohybu, kolektivní souhry, výjimečné zaujetí pro věc, adrenalin, uvolnění a touha po zdraví spojuje.
Otázkou je, zdali k tomuto spojení potřebujeme tak finančně neuvěřitelně nákladné a opulentní akce, jako jsou právě olympijské hry? Nemluvě o tom, že za výchovou sportovce superhrdiny je mnohdy ne úplně šťastné, rozhodně ne úplně dětské dětství.
Pokud by ovšem olympijské hry i za cenu tolika přemílaných otázníků a naprosto nepředstavitelných finančních nákladů byly zárukou světového míru, pak prosím, nešetřme. Já sám (ač je podporuji), si tím však nijak jist nejsem. Nejvíc medailí pravidelně získávají největší/nejbohatší země, které díky svému bohatství a marketingové touze neprohrávat dokážou vytvořit funkční systémy, z nichž „vygenerují“, mnohdy až „vysoustruží“ budoucí superhrdiny, přičemž zbylým zůstane méně slávy a peněz a v lepším případě snad radost ze sportu a touha tuto radost předávat dál.
Obě možnosti – jak velký úspěch, tak neúspěch a s ním spojené obrovské zklamání – bychom měli umět ošetřit. Také proto, že chleba se mnohdy láme v pubertě nebo těsně okolo ní. Upozornit, že vyhlídka sportovního úspěchu není jediná životní možnost. Pamatuji příklad kluků v mé generaci, kterým doslova vnutili představu, že budou špičkovými hokejisty. Jen a jen k tomu byli vychováváni a jen podle toho se chovali. Tréninky ranní, odpolední, víkendy zápasy. Frajeři, škola, rodina na druhém místě, holky, svět jim patřil. Pak jeden moc vyrostl a druhý si zranil koleno. Bylo po „velkém“ hokeji. Nikdo to neošetřil, prostě zdar, najdi si něco jinýho. Našli – zapšklost, sebelítost, alkohol. Neselhal přitom jen klub, ale i rodina, a to dnes máme mnohem více nefunkčních a neúplných rodin než v dobách, z kterých je tento příběh.
S tím souvisí, že nejen hokej, ale vůbec sport na vrcholové úrovni se čím dál více stává záležitostí dětí alespoň z trošku bohatších rodin. Zvláště pokud má produkovat „superhrdiny“. Když posloucháte sportovní noviny a slyšíte různé reprezentanty zimních sportů, jak nebyly ideální podmínky v Alpách, tak museli letět do Skalnatých hor, nebo že oštěpářům v Evropě moc foukal vítr, tak museli letět do Jižní Afriky, zjišťujete, jak jiný, většině nedostupný je to svět. Samozřejmě podmíněný tvrdým tréninkem vedeným na vědecké úrovni, sponzorstvím, vysílacími právy, odzkoušením nových textilních technologií, zisky sázkových agentur apod. Nic z toho mě však nepřesvědčuje o tom, že by například muž běhající 90 minut za míčem měl mít plat, jenž by pomohl mnoha tisícům jiných lidských bytostí v nouzi. Nutí mne spíš přemýšlet, že třeba právě olympiáda by měla vést k diskusi na téma, jak tyto peníze využít více ve prospěch celku, neb i to je cesta k míru.
A to nemluvím o ekologickém aspektu. Na jednu stranu jsem jako občan Evropskou unií morálně bičován za to, že když mrzne, přiložím uhelnou briketu, aktivisty dotazován na svou uhlíkovou stopu, zatímco sportovci, maséři, kondiční i jiní trenéři, funkcionáři, televizní štáby létají různými speciály. Nad Paříží se prohánějí stíhačky v národních barvách, aby ohlásily další za tři roky plánovaný sportovní „svátek“. Nebyla by jedna z dalších cest k porozumění spojit vrcholový sport s ideou udržitelného rozvoje?
Jak tedy sport více rozprostřít? Jak to udělat, aby byl radostnější a dostupnější pro co nejvíce mladých lidí a nevytvářel elitářské skupiny? A jak celé toto tázání vymanit z pachuti marnosti, bezútěšnosti, ne-li výsměchu v kontextu protipandemických opatření, tj. nemožnosti tělocviku ve školách, tréninků dětí a mládeže a vlastně všech, dýchání v rouškách, razantně stoupající obezity a stavů úzkosti mezi mladšími ročníky?
Nevyřešili jsme uraženou ješitnost pana Kejvala a navíc tyto a mnohé další otázky ohledně sportovních aktivit stejně zůstávají. Jak navzájem souvisejí? Skutečně představují obohacující součást každodenního světa, jak ho každý z nás žijeme?
Osobně mi na tyto otázky nejlépe odpovídají obrazy dědů či babiček běhajících za svými malými vnuky či vnučkami, kteří se jim snaží utéct či ujet; obraz rodinky, která si společně vyjela na kole na sobotní výlet; rehabilitačních sester v nemocnici, které rozcvičují dlouhodobě nemocné; naší paní zástupkyně, která pro každé dítě připravuje tělocvik „na míru“; moje neumělé pokusy vystoupat s přáteli na různé české či moravské hory; návštěva nedělního fotbalového zápasu v Horním Újezdě, kam přijel jako host Antonín Panenka, ale i krásný výkon například judisty Krpálka na těchto tokijských hrách… ale nakonec i příběhy mého bratra, který vypráví, jak hraje s šedesátníky basketball, a přitom spolu sledujeme NBA, ligu s zřejmě nejlíp placenými hráči na světě… Sport je pestrý.