Když se dvacet let po válce rozkřikne tato zpráva na pohřbu staré Néryové, poslední přímé svědkyně deportace šedesáti Židů z malého slovenského městečka, nastane kolotoč vzpomínek, vin, strachů a nenávistí.
Hrebíček a Benčová, přestože každý na jiné straně barikády, mají mnoho společného. Jsou poznamenáni vzpomínkami na válečné události. Hrebíček proto, že má dobrou paměť a stále touží potrestat ty, kteří v noci 16. prosince 1942 pobodali a s ostatními Židy odvezli do koncentráku jeho přátele – bratry Steiny. Benčová proto, že má Benče, za války ředitele školy a významného řečníka Hlinkových gard, který se bezprostředně odvozu účastnil.
Hrebíček ví, že by se mu bez dobré paměti žilo lépe. Je sužován vinou, že nedokázal za bratry Steiny zjednat spravedlnost, trápí ho neochota ostatních zabývat se pravdou a přiznat vinu. Cítí zbabělost (i svou vlastní), celý den hledá bratry Steiny a doufá, že zjednají nápravu i za cenu násilí.
Za války byl tichým svědkem všeho, co se dělo. Nebylo těžké nahnat mu strach, vždycky měl pocit, že právo a moc mají ti druzí. Přesto tři roky po válce svědčil proti třem gardistům, mimo jiné Benčovi. Gardisté jsou však nakonec odsouzeni za úplně jinou věc než za deportaci Židů. Hrebíčkovo svědectví se ukázalo jako nedostatečné a městečko ho potupně nazve „mstitel“. Poslední šance je schůzka s prokurátorem. Ten ho však nutí ke komunistům, neboť prý oni jediní budou mít moc trestat. Za pár let si přečte v novinách, že prokurátor byl odsouzen svými komunisty na patnáct let – to je více než kolik dostali všichni tři gardisté dohromady…
Benčová, když se vrátí z pohřbu Néryové domů, schová župan po Fischlovi, jedné z obětí deportace, kterým měli přikrytou slepičárnu. V tomto županu na Silvestra 1942 vykládal před okresním náčelníkem a profesory její muž desítky vtipů o židech. Dva týdny předtím se zúčastnil deportace a své ženě celý život tvrdil, že pouze stál u banky a hlídal. Tehdy tornu věřila, dnes už nemá proč. Benčo je po třech infarktech nenávistný, žárlivý. Benčová se o něj musí starat, musí vytrpět jeho přednášky o zkaženosti dneška, musí ho každý den vodit na mši, aby všichni viděli, že on, Benčo, patří k těm starým dobrým časům, musí… Celý život stála při něm, považovala to za povinnost manželky. Stojí při něm i dnes, v den údajného příjezdu bratří Steinů. Ale dnes už také přemýšlí, že se dalo a dá žít
jinak. A zahání myšlenky, že kdyby Benčo zemřel, mohla by odjet k některé ze tří dcer, které on vyhnal z domu.
Třetí rok po válce zemře v porodnici Hrebíčkovo dítě. Žena se vrátí domů a pod vlivem lékaře a sester řekne: Je to trest na nás! Za to, že jsi šel proti vlastním lidem. Kdo nezná odpouštění, nemůže spoléhat na milosrdenství.“ Už od války se Hrebíček ptá – kdo jsou to ti naši, vlastní lidé? Proč nebyli Steinové vlastní lidé? A proč jsem ostatními zesměšňován a odstrkován, když chci spravedlnost? Jsme jenom oběti těch silnějších? Nebo vlastního strachu? Nebo jakýchsi psychologických a sociologických vazeb? Chováme se tak, jak se chováme, kvůli obživě, sexu, zábavě – anebo kvůli touze po vnějším řádu, který by určoval náš život?
Závěr knihy je neutrální (usmiřující?). Hrebíček potká Benčovou a pomůže jejího muže odvézt do nemocnice. Má možnost je zabít. Neudělá to. V nemocnici potká doktora, který tehdy naočkoval jeho ženě věty o odpouštění. Doktor je šťastný. Na svou vinu zapomněl pod vlivem morfia.
„A Hrebíček se den ode dne více přesvědčoval, že je-li vina dosti všeobecná a dostatečně velká, stane se nepostihnutelnou.“
Věra Kalábová (nar. 20. 7. 1932 v New Yorku) po návratu domů žila s rodiči na Slovensku. Z válečných a poválečných zkušeností vznikla její prozaická prvotina Ve městě jsou bratří Steinové, která byla poprvé uvedena v Mladé frontě v edici Mladé cesty roku 1967 (nyní druhé vydání). V roce 1968 vydala V. Kalábová v Mladé frontě i svou druhou knihu, novelu Přítomný Čas věcí minulých. V roce 1992 připravila k tisku ještě soubor kriminálních povídek pod názvem Knížecí obora.