Trochu více dobrodružství

Číslo

Po dlouhé době se mi podařilo zabloudit. Vystoupali jsme s kamarádem na nádherný kopec Vlhošť (bývalá sopka) ve výjimečném Máchově kraji. Její vrcholová partie je již dlouho zachována jako původní les, plný vzrostlých buků, jilmů, jasanů, klenů. Zrovna přicházela do tohoto stále vysychajícího kraje tolik potřebná bouřka. Opravdu krásné: starý listnatý les, osamělé kameny, silné přítmí v pozdním odpoledni občas prozářené bleskem a valící se zvuková stěna hromů, větru a deště. Během chvíle jsme byli promočeni až na kůži a v povznesené náladě na hranici zázraku jsme začali pomalu sestupovat z hory dolů, cesta necesta.

Za chvíli se kamarád zarazil neb zjistil, že nemá mobilní telefon v kapse. Myslel si, že ho nechal na vrcholu sopky a požádal mě, jestli bych mu nepůjčil svůj, aby se mohl při hledání tzv. prozvánět. K němu do batohu jsme na začátku deště dali všechny doklady, peníze zabalené do igelitu i láhve s vodou. Já že zatím půjdu dál dolů, a až najdu turistickou značku, pomalu se po ní vydám a on mě dožene nebo se potkáme u pár kilometrů vzdáleného auta. Tak jsem radostně sestupoval, pršelo deštěm a pršelo listím, až jsem na značku narazil, kousek od rozcestníku. A řekl jsem si, přeci nepůjdu stejnou cestou, sopka je kulatá, auto je přibližně tamhle někde, půjdu naopak a dojdu z druhé strany.

Idea správná, jenže má radost převážila nad pozorností. A po čase, kdy už jsem podle všeho měl být někde jinde, jsem procházel překrásným pískovcovými chodbami vonícími vřesem, borovicemi a nahřátým vlhkým pískem. Skvělé, v hlavě se mi honily vzpomínky na tábory skautů bez lilie z mého dětství, jež podobná, ne-li stejná vůně provázela. Mívali jsme je u pískovcových Prachovských skal.

Jediné, co kalilo náladu i vzpomínky, byla moje intuice a tělo, které jasně říkaly, že kráčím úplně jinam. Ve chvíli, kdy jsem vylezl na kraji kukuřičného pole, jsem si přiznal, že jsem zabloudil. Po bouřce se znatelně ochladilo, byl jsem úplně mokrý, neměl jsem ani korunu, žádný doklad, ani mobilní telefon (jak už jsme si zvykli). A do hodiny bude tma, v lese ještě dříve. Nicméně přestalo pršet a na listech byla ještě voda, takže bych úplnou žízní nestrádal. Do nejbližší vesnice to byl notný kus a nevypadal jsem zrovna seriózně.

Nedovolil jsem však, aby panika zvítězila, i když už vystrkovala růžky. Vzpomněl jsem si na překrásnou knihu E. T. Setona Rolf zálesák: „Když zabloudíš, neztrácej hlavu. Zbloudilý nezemře hladem ani nezmrzne, zahubí ho jen strach.“ A navíc jsem si přiznal, že přes své romantické rozpoložení nejsem uprostřed nekonečných kanadských či sibiřských hvozdů ani v Amazonii. Že je potřeba trošku střízlivosti, vrátit se k poslednímu ukazateli, zkusit se zamyslet a najít cestu zpátky – na místo setkání. A to se také stalo.

Co však ještě chvíli zůstalo? Dlouho nepoznaná volnost a adrenalin, pocity, jež jsem v takové míře nezažil už dávno. Vzpomněl jsem si, že mně Indiáni říkali: „Nesmíš se bát zabloudit!“ Nejenže se člověk dozví mnohé o sobě, ale koneckonců se podívá i tam, kam by se jinak nepodíval. A navíc v určité chvíli nelze spolehnout pouze na svůj rozum, ale je třeba vložit svou důvěru i jinam. Jakoby se dobro družilo s důvěrou.

Dobrodružství spolu s důvěrou ve svět (vesmír) je téma, které by se mělo různými způsoby do společnosti vracet.

Určitě místo monitorování a postupného likvidování starých trampských tábořišť, sledování turistů v brdských lesích pomocí dronů, častějšího vyhrožování zákazy a postihy systémem: dostaneš pokutu, že ses vyčural do křoví, když v celém městě není jediný veřejný záchod. Nebo zcela vážného uvažování nad tím, že pouze s QR kódem v tzv. chytrém telefonu, na kterém bude nahrán náš zdravotní stav, budeme vpuštěni do jiné země, či dokonce jiného kraje.

Během léta jsem hodně cestoval, převážně vlakem, po mnohých místech České republiky a sledoval jsem tyto dva trendy. Jednak mi přišlo, že cestuje více, někde dokonce mnohem více lidí než před březnovými karanténními opatřeními. Což je dle mého názoru dobré. A napodruhé, že lidé jsou ve svých rozhovorech ve větším napětí, ostražitosti, nejistotě, obavách a nemůže za to jenom kovid 19, můžeme si za to i my sami, jak podléháme a mnohdy i spoluvytváříme náš svět (rozhodně ten mediální) postavený na vyhrožování, prázdnotě, pocitu bezvýznamnosti a vzbuzování pocitu strachu.

Přeji trochu více dobrodružství, určitě přinese i důvěru.