Jezdívám pravidelně vlakem s Českými drahami a rád sleduji krajinu za oknem, podřimuji, sním, občas si čtu. Zkrátka věnuji se ve vlaku stejným věcem již přes 40 let. Někdy je to trochu stres, když čas na přestupy je příliš krátký anebo když v celém vlaku není volné místo, ale většinou vše vyjde.
Nicméně poslední dobou přibyl nový druh stresu. Nazývám ho elektronický. Když jedu z Prahy, schválně nastupuji na nádraží Praha Smíchov, kde vlak svou jízdu začíná, abych se vyhnul návalu na Hlavním nádraží a v klidu si sednul. Před každým kupé či rozšířeným kupé je vyvěšeno, které místo je zarezervováno. Ovšem tato informace je na nic, neboť zeptáte-li se průvodčí/ho, jestli označené platí, odpoví přibližně toto: „To já, pane, nemůžu vědět, já přece nevím, co si kdo zarezervoval přes internet nebo mobil na poslední chvíli. A i kdybych to věděl/la, stejně už nemám čas ta místa označit.“ Načež začne (nejenom na této trati) mezi dosavadním osazenstvem kupé, zvláště mezi seniory pokaždé stejný rozhovor plný stresu, úzkosti a obav. Co, když někdo přijde a vyhodí mě?
A on většinou přijde. Mladý člověk mezi cirka 15 a 35 lety – s totální samozřejmostí, většinou bez pozdravu vám nebo vedle sedící babičce zamává arogantně před obličejem „pádlem“, řekne, že tam má rezervačku, a netrpělivě čeká, až odejdete. Poté hodinu, dvě, tři kouká do „pádla“.
Samozřejmě i v mých oblíbených prehistorických dobách mladý muž či žena urvali lepší pečínku a místo u ohně, mnohdy na úkor starců, slabších a dětí. Ale tehdy svou nabytou sílu museli využít k obstarávání potravy a základních potřeb nejen pro sebe, ale i pro vdovy po bojovnících a lovcích či pro siroty. Vzpomněl jsem si na náčelníka Šíleného koně, který již od mládí byl znám v boji svou zuřivostí, v lovu svou lstivostí a obratností. Většinu úlovku a kradených koní rozdal vždy potřebným, kdykoli ochoten pomoci.
Toto zamyšlení není ode mne nic na způsob lítostivého stýskání po starých časech, po odeznělém ideálu slušnosti. Má otázka zní: Kam mizí to neuvěřitelné množství energie mládí odsávané blikajícími obrazovkami a různě velkými sluchátky?
Celá odvětví průmyslu vymýšlí technologie, aby takzvaně lidem ušetřily čas, na který číhají jiná odvětví zábavního průmyslu, aby ho ihned obsadily a všichni platí další statisíce vzdělaných lidí, aby vymysleli, jak nacpat do hlav více či méně vzdělaných lidí, že bez nových technologií a nekonečného proudu zábavy z nich konzumované nelze žít. Tragické, záměrně používám toto silné slovo, je, že obě skupiny, to znamená ti, co vymýšlí a neustále nabízejí zábavu, i ti, co zábavu neustále konzumují, to nazývají svobodou a volností. Když jezdíme o prázdninách s „Jízdenkou na léto“ od Českých drah na tzv. vlakočundr, kdy týden jezdíme vlakem třeba po od nás vzdálených krajích či pohraničí, koukáme se ponejvíce z okna. Jsme de facto jediní. Mladí lidé a manažéři konzumují nebo vytvářejí novou digitální zábavu či realitu. Výjimečně studující a některé intelektuální profese píší recenze, články, kritiky, posudky. Dělnické profese, uklízečky, prodavačky atp., a s nimi často senioři, zase povětšinou unaveně spí, nebo si tiše povídají, mnohdy o méně vznešených ideálech než je volnost a svoboda. Za ty roky, co takhle jezdím, je markantní, že skupinka digitálních konzumentů, co umí zamávat „pádlem“ a s otrávenou samozřejmostí si říct o místo nejen ve vlaku, v čekárnách u lékaře atd., čím dál víc opovrhuje druhou skupinkou lidí, kteří „jenom“ pracují, provozují různé řemeslné služby, či jsou jenom jiní, něčím výjimeční nebo staří.
Bohužel, toto digitálně generační neporozumění se začíná promítat i tam, kde pro mě doposud panovala jakási rovnost a pocit přirozeně sdílené svobody a volnosti. Při putování v přírodě. Setkal jsem se s různým vytýkáním od všelijakých ekologických strážců až po Horskou službu (mám úctu a obdiv k jejich záchranné práci), kdy mi mávali před nosem „pádlem“ s jakousi aplikací či fotkou z fotopasti, že jsem se podíval za smrček, kam jsem údajně neměl, neb tam mohou pouze oni a např. sova pálená, či jiné zvíře, jenom vy ne. Málokdy je zajímá, zda jste tichý pozorovatel přírody, nebo extrémní cyklista, který se podle jakési navigace řítí divočinou, svůj adrenalin a různé vyplavené hormony a funkce dává najevo opičím řevem a zbydou po něm odhozené tubičky energo potravy a v jeho apce hodnoty tepů a tlaků, které pak sdílí v „pádle“ spolu s oblíbenými filmy, hudbou, zprávami, politiky, sexuálními zálibami a bůh ví čím ještě, což je, zdá se, stále (doufám, že jenom někdy) důležitější, než sedící stařenka ve vlaku nebo práce pro obec.