Každý rok na jaře sbírám to, co lidé úmyslně odhodí po krajích zemědělské silnice ze Štěpánovic do krásných Vacenovic. Objevuji staré nálezy, tak, jak je vyplaví voda nebo odhalí tvrdě nastavená lišta traktoru, co obsíká strouhy: staré kusy pytlů od osiva, zbytky starých černých fólií nebo červené zavařovací gumy. Pak jsou standardní nálezy, obaly od tatranek, krabičky od cigaret s obrázky tělové destrukce, reklamní letáčky s již vybledlou nabídkou.
Poslední roky pravidelně přibyly plechovky od energy drinků, zřejmě od nějakého mladíka, jemuž testosteron a překračování povolené rychlosti nestačí. Občas se objeví novinky, jako například plínky a obaly od dětských pitíček. To víte moderní městské matky.
Co však je rok co rok standardní, jsou láhve od vodky, respektive od několika značek nejlacinějších vodek. Letos jich bylo obzvlášť hodně, objevil jsem přes 60 lahví. Je složité je sbírat, ne snad proto, že se dotýkám smutného příběhu alkoholika, ale že tento osamělý skrývající se alkoholik je navíc nejen potměšilý, ale i temně rafinovaný a láhve hází ze stráně dolů do co nejhustšího a nejpichlavějšího křáku. Když pak odšroubovávám víčka a láhve házím do recyklovaného odpadu, říkám si, že z nich třeba ještě vzniknou nějaké pěkné skleněné nádoby nebo dokonce umělecká díla. A jak (kolem mě v tu chvíli smrdí vodka) jsem rád, že mě ten smrad opravdu smrdí a tvrdý alkohol nepiju. Ale nic proti borcovi nebo borce, ať si pije na svůj smutek a lítost či jiné běsy, co chce a jak chce, jenom by mohla ona tajemná bytost recyklovat sama. Nicméně, přáním nás všech, co uklízíme tu naši krásnou Vysočinu, je, aby onen tajemný či tajemná, co dlouhá léta láhve odhazuje, už žádnou vodku ani jiný alkohol nepotřeboval, ale místo této temné vášně se začal třeba učit anglicky nebo se hlouběji zajímal o fotosyntézu.
S radostným jarním pozdravem, jeden z desetitisíců uklízečů dokonalé, střízlivé Přírody.