6/2020

Původní cyklus reportáží, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.

Na konci května se na sociálních sítích nejen ve Spojených státech začalo šířit virální video z protestního průvodu na okraji města Charlotte v Severní Karolíně. Video zachycuje zoufalého muže, který říká, je vyčerpaný z nespravedlnosti, které se americká společnost na Afroameričanech dopouští, a je připraven kvůli tomu zemřít. O něco mladší muž opakuje, že mu rozumí, a nakonec apeluje na třetího aktéra, šestnáctiletého účastníka demonstrace, že situace je zoufalá, lidé frustrovaní a právě nejmladší generace musí najít nový způsob, jak to změnit. Časopis Charlotte, který ve městě vychází, následně udělal rozhovor s oním prostředním mužem, Curtisem Hayesem.

Dodneška mám rád příběhy o kácení model. Nejen proto, že jsem vyrostl v režimu, který zpodobení nekritizovatelných vůdců vyráběl jak na běžícím pásu.

Text: Lukáš 11,5–13, 1. čtení: Ex 32,7–14
… Kdo to za mnou přišel? Kámoš na cestách? Viděli jsme se včera? Nebo před 50 lety? Je to můj nejlepší kámoš, nebo ho vidím podruhé v životě? Nic o něm nevíme.

Za tuto volnou interpretační úvahu nese odpovědnost pouze její autor, ne Ladislav Hejdánek, který ji pouze inspiroval a nemá možnost se bránit proti tomu, co se s jeho myšlenkami a úvahami děje.

Jak ke mně naši Romové, tehdy v sedmdesátých letech telečtí cikáni, nabyli důvěry, opravdu nevím. Možnost, abych za nimi vykročil sám, mě nikdy nenapadla. Není to pro nás zabydlené typické? Oni mají přeci přijít za námi! Chtít po nás obrácený směr?

Recenze knihy Chyťte Žida! Proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince

V minulém čísle jsme přinesli anketu na téma kazatelé, sbory a zvěstování ve virtuálním prostoru během „korontény“. Počínaje tímto číslem budete moci sledovat řadu textů, které se tyto dojmy a zkušenosti (pro leckoho první) pokusí zařadit do širších souvislostí. Budeme vděčni, pokud na texty zareagujete a o tématu vznikne rozhovor.

Život plyne. Duch boží vane, kam chce, člověku je naopak dobře ve vymezeném prostoru, neboť instinktivně tíhne k pocitu bezpečí a jen občas si dopřeje určitou dávku adrenalinové zábavy v podobě výletů „za hranice všedního dne“.

Blogerské příspěvky Ivy Pekárkové pravidelně slýcháme na Českém rozhlasu Plus. Vždy z nich zaznívá přesvědčení, že není zbytečné jednat iniciativně ve prospěch příslušníků menšin, nebo třeba seniorů, dostanou-li se do situace, kterou nezvládají.