Blogerské příspěvky Ivy Pekárkové pravidelně slýcháme na Českém rozhlasu Plus. Vždy z nich zaznívá přesvědčení, že není zbytečné jednat iniciativně ve prospěch příslušníků menšin, nebo třeba seniorů, dostanou-li se do situace, kterou nezvládají; jako když seniorka nedokáže rychle vyskládat zboží na posuvný pás u pokladny v supermarketu. Pekárková je přesvědčena, že není až tak těžké učit se lidské vstřícnosti v obchodě, na veřejnosti, v taxíku nebo i v kostele. Její učebnice angličtiny Dopisy z Londýna (2015) je příkladnou výukou k lidskosti. Dopisy jsou v češtině a angličtině a seznamují nás s běžnými etickými problémy multikulturního Londýna. K textům je připojen slovníček a příslušná gramatika, užité fráze a specifické obraty, slangová slova multikulturních obyvatel Londýna. Kniha je aktuální právě v naší době koronavirového stavu nouze v celé Evropě, abychom v době restrikcí a negativních hospodářských prognóz neupadli pod práh lidskosti, a nezačali třídit společnost na potřebnější a na skupiny, které není tolik zapotřebí chránit, protože tíživá hospodářská situace nám to nedovolí.
Učebnice angličtiny vznikla pět let před brexitem. Tehdy ještě nebylo jasné, zda zvítězí zastánci otevřené multikulturní společnosti nebo resentiment některých domorodců toužících po návratu Anglie k majestátní velmoci Velké Británie. Tehdy byl Londýn a další anglická universitní města magnetem přitahujícím statisíce Východoevropanů, ale i Indů, Jamajčanů nebo Afričanů ze středního pásu Afriky. Pro východoevropské obyvatelstvo zvedl stavidla přílivu pracovních sil do Anglie přístup východoevropských zemí do EU (2004). Na britských ostrovech žije v současnosti přes 3 miliony občanů ze zemí evropské (bývalé) sedmadvacítky, z toho přibližně 1 milion Poláků. Polština je po angličtině druhý nejrozšířenější jazyk a Češi jsou anglickými domorodci a často i jinými cizinci považováni za Poláky, což není zas tak velká újma.
Někteří Češi však z této skupiny vyčnívají arogancí a hulvátstvím, které je běžné i v nejvyšších patrech české politiky, a mezi zastánci ostrahy hranic lidovou domobranou. Proto se někteří bodří hoši v Londýně nestydí vykřiknout „Jé, hele, vopice,“ a jsou překvapeni, když jim na to Afričan odpoví česky: „Já slyším. Jó, to dobrý, já česky rád,“ řekl K., „vítejte v Londýn.“
Multikulturní prostředí snese i takové hulváty, kteří narazí na své hranice, byť jen velmi jemnou formou, a díky ní se snad i zastydí a zjistí, že přece jen nesmí pohrdat druhými. Afričan nebyl naivní, ale nastavil druhou tvář, a hoši se již po druhé uhodit neodvážili. Sám však přiznal, že zpočátku chtěl odpovědět rázněji: „Čau, bílá vopice!“ Multikulturní prostředí respektuje i sociální tupce v naději, že se změní. Multikulturalismus v sobě nese cosi evangelijně nadějného, a to i navzdor tomu, že brexit v Anglii zvítězil. Blogy Ivy Pekárkové v Českém rozhlase Plus potvrzují, že i přes své vítězství brexitáři anglický multikulturalismus nepokořili. A to je naděje i pro kontinentální obyvatele Evropy. Navzdory brexitu zůstáváme stále Evropou. Nerozpadli jsme se na insulární a kontinentální Evropu, ač hospodářští experti nás přesvědčují o opaku.