Život plyne. Duch boží vane, kam chce, člověku je naopak dobře ve vymezeném prostoru, neboť instinktivně tíhne k pocitu bezpečí a jen občas si dopřeje určitou dávku adrenalinové zábavy v podobě výletů „za hranice všedního dne“. Bez ohledu na technické vymoženosti 21. století a individuální touhy překračovat zdánlivě nepřekročitelné a obývat neobyvatelné se lidský život odehrává na planetě Zemi, která na rozdíl od vesmíru není nekonečná a zřejmě má i svou dobu expirace.
Abychom v životě vůbec něco vnímali, potřebujeme hranice. Obraz má rám, hra pravidla, den 24 hodin. Naše tělo i mysl se bez jistých hranic ve smyslu mezí neobjede. Člověk je definován výškou, váhou, ale i dalšími těžko změřitelnými faktory. Jeho mysl rovněž naráží na mentální limity. Sokratovské „vím, že nic nevím“ odhaluje meze vědění a poznávacích možností. Možnosti přesahu se ukazují v rozhovoru. Rozhovory s bližním, ať přítelem či nepřítelem, navozují přesah a někdy i uvědomění si smyslu hranic, ale i jejich překročení, posunutí, nebo dokonce setření. V setkání s druhým se ony hranice vždy nějak víc ozřejmují a co je důležité, jsou pohyblivé. Skrze stanovené hranice definuju sám sebe, definuju obraz, definuju identitu. Hranice určují tvar a obsah místního i lidského formátu. Vědomí hranic ve smyslu mezí je dobré a vylučuje stav, v němž si člověk připadá jako „nudle v bandasce“. Hranice ve smyslu mezí jsou nadto prevencí vůči morálnímu relativismu.
Existence hranic navozuje řád, který je dobrý, když nedeformuje lidskou svobodu, když nechává prostor pro svobodné utváření vlastní identity. Poznání hranic znamená uznání dvou stran a respektování opozice. Překročit hranici je něco jiného než hranici posunout nebo vymazat. Hranice v singuláru i plurálu mají ambivalentní náboj. Mají totiž jak ochrannou, tak obrannou funkci. Hranice sice vymezují prostor bezpečí, ale mohou vést k segregaci, k vytváření ghett a k posilování vyhraněného opozičního jednání v podobě diskriminace nebo nacionalismu, které stojí v protikladu k respektování lidské důstojnosti. Násilné vylučování jedněch od druhých vede k vytváření nepřátelských hranic a k provozování politiky dominance mající za cíl živit v lidech strach z cizího, extremismus a předsudky. Politika dominance izoluje jedny od druhých, namísto integraci a pluralitnímu způsobu života přeje uniformitě. Náš život se sice odehrává v konkrétním životním formátu, vymezeném geograficky, biologicky, mentálně i duchovně, ale toto vymezení nebrání, respektive nemělo by bránit přirozené diverzitě života, lidské svobodě a kreativitě. Hranice a meze jsou lidskému společenství vlastní, nemají však absolutní hodnotu, jsou dynamické a lze mezi nimi stavět komunikační mosty.
Jsme svým způsobem otroky svého jazykového aparátu. Narážím tím na Wittgensteinovo tvrzení o hranicích jazyka, které jsou zároveň hranicemi světa, jehož rozloha odpovídá počtu jazyků, které člověk ovládá. Bez znalosti jiného než vlastního mateřského jazyka se nedokážeme v plnosti orientovat v cizincově domě (světě), protože, jak Ludwig Wittgenstein tvrdí: „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.“ Bez znalosti cizincova jazyka se můžeme snadno stát jeho rukojmím. Jazyk se může stát mocnou zbraní v rukou toho, kdo z něj chce učinit mocenský nástroj. Jazyková vybavenost může, ale nemusí být podmínkou porozumění. Stavění mostů mezi již vymezenými hranicemi vyžaduje vůli k porozumění, úctu k druhému, schopnost naslouchat, ale i schopnost klást otázky. Na takovém základě lze vést diskuzi a dojít k porozumění a třeba i smíření ve smyslu přemostění zdánlivě nepřátelských stran. V rámci „globální vesnice“ je ovšem tolik disonancí a neporozumění, že jazykové bariéry jsou tím nejmenším, co porozumění a tím i přemosťování brání.
Vymezování hranic má své opodstatnění v bibli. Už ve stvořitelském mýtu Hospodin člověku stanovuje životní prostor v podobě „zahrady“. Člověk ji má ve správě, nepatří mu, naproti tomu Hospodinu patří nebe i země. ON je exkluzivním vlastníkem. Kromě toho Hospodin člověku stanovuje limity obývání, které, jak se záhy ukáže, člověk poruší a neustále porušuje. Je v přirozenosti člověka poznávat své limity a respektovat hranice ať geografického či mezilidského rázu. Stejně tak člověk rád objevuje nové cesty a vydává se za hranice zažitého prostoru a času. Hospodin opakovaně ujišťuje člověka, že bude požehnaný, pokud bude chodit po jeho cestách, pokud se z nich neuchýlí napravo ani nalevo. Byť o této podmínce člověk ví, porušuje ji. Snad je to výraz jeho kreativity a rovněž tak i svobody v rozhodování, ale i pýchy a svévole. Životních cest, pokušení a výzev je mnoho a Hospodinův hlas, jak známo, není snadné rozklíčovat, zaslechnout a porozumět mu za každých okolností. Je snadné ho ve změti lidského hemžení nepoznat, neuslyšet, necítit, nepochopit, nevnímat. Možná právě proto se v bibli tak často opakuje výzva ke svatosti. „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ Pobídka ke svatosti je spojena se spravedlností v mravním smyslu. Jde o správné chození s Bohem. Podmínkou svatosti je dbaní a chození po JEHO cestách. Symbolická obřízka srdce znamená, že člověk patří Bohu, není ztracený v labyrintu života, získává potenciál svatosti a schopnost orientovat se ve spleti životních možností, které jsou sice omezené, ale odehrávají se „sub specie aeterni“. Jako svobodný tvor se člověk neubrání přešlapům, úkrokům, ztracenosti, bezmoci apod. Z teologického hlediska jsou člověku hranice stanoveny a rovněž člověk sám si je vymezuje. Eberhard Jüngel mluví o trpném a činném ohraničení lidského života. Trpnost hranic není něčím, co by člověka mělo tísnit, trápit. Převedeno do teologického jazyka -- člověk byl stvořen, jeho stvořenost poukazuje na to, že „člověk nedělá sám sebe“, což neznamená, že by měl rezignovat na svoje lidství, naopak. Zde se otevírá prostor pro činné ohraničení lidského života. Člověk se má činit, aby byl … Aby sám tvořil, utvářel svoji identitu. Vymezil si to, co představuje jeho životní formát. Sebeohraničování se ovšem neobejde bez respektování hranic druhých lidí. V interakci s druhými se naskýtá možnost revize hranic vlastních, což je svým způsobem i jejich kultivace. V překračování zažíváme svým způsobem věčnost. Je to vystupování ze sebe sama a mapování nekonečnosti. Hranice našeho světa jsou sice omezené velikostí geografického formátu, ne tak meze lidského uvažování o spolužití. Meze přeshraniční spolupráce nabízejí velkou míru dynamiky. Přes ambivalentnost hranic se mi priorizování jejich dynamičnosti zdá životně nosnější než lpění na jejich fixované normativitě a statičnosti.
Když Ježíš navzdory nevoli zákoníků a farizeů uzdravoval v sobotu, činil tak kvůli člověku, nikoli kvůli liteře zákona. Ukázal, že člověk není nástrojem zákona, ba naopak. Svým jednáním překročil ustálené tradice a destabilizoval farizejské uvažování tím, že ukázal na jeho limity a omezenost, které člověka neosvobozují, ale zotročují. Ježíš člověku ozřejmil, že nemusí být otrokem uložených hranic a mezí. V pochopení a respektování vlastních hranic a hranic druhého je totiž možné rozpoznat průchodnost mezi hranicemi. Obrazně řečeno, je možné procházet „zavřenými dveřmi“, zaklepat a vstoupit, navštěvovat se a hovořit spolu. Hranice mezi Starým a Novým zákonem, mezi selháním a vinou přemosťuje Ježíš. Ježíš prolamuje hranice mezi lidmi. Nepopírá smysl Zákona, který nastavuje jasné meze lidské svobodě. Nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Ježíš ovšem také rozpohybovává hranice lidského uvažování o sobě samém. Stírá diferenci mezi domnělým hříšníkem a spravedlivým. Diskutuje s opozicí, a to i přes zjevné odmítání názorů protistrany. Ježíš se zdá být velkým demokratem, neboť je hotový k naslouchání, nenálepkuje, stará se o menšiny, o ty nejmenších z nejmenších.
Ježíš je také tím, kdo smiřuje a spojuje nebe a zemi. Děje se to z Boží lásky. Evangelista Matouš to vyjadřuje obrazem slunce, které nebeský Otec nechává svítit na zlé i dobré a stejně tak déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Ježíš chápe polarity a propojuje pozemské s nebeským a říká, že „království Boží je mezi vámi“, záleží na nás do jaké míry ono „království“ žijeme už zde na zemi. Jinými slovy, říká, že naše uvažování a jednání existenci „království božího“ mnohdy neumožňuje. Hranice našeho přemýšlení o životě jsou pohyblivé a obsahují procesy zahrnování a vylučování, otvírání a zavírání, a to bez ohledu na esenciální jednotu všech věcí, o níž s poetickou syrovostí pojednává starozákonní kniha Kazatel. „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Je v lidských silách pochopit onu jednotu, zdroj života a nechat se jím oslovit, nechat ho spolutvořit lidskou identitu odehrávající se slovy J. A. Komenského na „velkém divadle světa“.