Dodneška mám rád příběhy o kácení model. Nejen proto, že jsem vyrostl v režimu, který zpodobení nekritizovatelných vůdců vyráběl jak na běžícím pásu. „Teď padlo jim žaludský eso, tak ho hned do rámu daj,“ vystihl to mrazivou zkratkou Sváťa Karásek (ale i to eso nejesovatější svého času odstřelili). Ale zrovna tak mne oslovovalo, že k příběhům o tom, jak se v našem světě dostává autentická hospodinovská svoboda – jako prostor pro obnovu pošlapané lidské důstojnosti – vždycky bourání nějaké uctívané či strnulé modly patří. Bouráním začal Bourač-Gedeon, nekritické uctívání Baale boural sarkasmem Eliáš. Strnulé a hrůzu nahánějící obrazy nepřemožitelnosti, moci a slávy navěky viděl padat Daniel. Pomníky často bývají zkamenělým triumfem vítězných dobových tanců. Anebo viditelným zkamenělým výronem nekritické úcty (a skryté neochoty do hloubky se zabývat dílem, důrazy či prohrami a bolestmi těch, jimž jsme pomníky postavili). A tak docela rozumím těm, kdo v poslední době zpochybňují samozřejmý nárok minulých zasloužilých vůdců být veřejně vystavován jako pamětihodná osobnost, když se k příběhu dotyčného váže zrovna tak obhajoba otroctví, rasismu, nadřazenosti. Koneckonců, je lepší bourat či zakrývat nebo odvážet pomníky, než připravovat o život lidi. Vlastně se v tom kácení projevuje jeden z pramenů té tolikrát vzývané židokřesťanské tradice.
Pomník v sobě zároveň nese ono „pomni“. Pamatuj. Nezapomeň. Zpřítomni si, co jsem vlastně zač. A to znamená nikoli nekritickou úctu, ani retuš, ale otevřený proces. K němuž patří i odkrývání oněch temných souvislostí, jež se na odiv nevystavují. Nejen dnes, ale často už „tehdy“, když ten pomník stavěli a dotyčného (většinou maskulinum) oslavovali. Vždy znova se stydím, když na Karlově mostě míjím zkamenělého ukřižovaného s hebrejským nápisem „Svatý, svatý, svatý…“, který nepřipomíná vykoupení, ale křesťanské ponižování Židů. A vůbec si nejsem jist, zda stačí ta vysvětlující tabulka.
K nám došplouchla vlna obrazoborectvi v době, kdy se v Krušných horách staví za veřejného nezájmu pomník komunistické pohraniční stráži. Došplouchla na pomník W. Churchilla. K českému kontextu patří především, že Churchill tu byl vytěsněn z paměti jakožto osobnost protinacistické koalice. Odsud může plynout i zdejší pohoršení: Jen jsme ho z jámy zapomnění vytáhli, už nám na něj čmáráte. A že byl rasista? To patřilo k dobové mentalitě. Mne však Jaromír Procházka učil, že k dobovému kontextu patří i ti (zapomínaní či opomíjení), kdo většinovou mentalitu zpochybňovali. Připomeňme si tedy, že Churchill vyrůstal v Británii až poté, co úspěšně skončila kampaň proti obchodu s otroky. Vedl ji, zprvu sám, William Wilberforce, zvaný „sněmovní slavík“. Při studiu parlamentního rétorství byl konzervativec Churchill zcela jistě konfrontován s dvacetiletým zápasem tohoto politika z přelomu 18. a 19. stol. Obnášel nutnost proměnit náhled na otroctví jako samozřejmý zdroj imperiálního bohatství a v samotné Británii konzervativní přístup politický, ekonomický, filosofický a v neposlední řadě církevnický. Mimochodem, tento hlasatel #black lives matter a kritik společenské povrchnosti a církevnické polovičatosti byl obrácený hluboce věřící křesťan.
Abych skončil konstruktivně: v Praze mám nejraději pomník umístěný před Mariánským…i hradbami. Pomník Maxe van der Stoela. To byl zas (Hamáčku, div se) sociální demokrat.