Za tuto volnou interpretační úvahu nese odpovědnost pouze její autor, ne Ladislav Hejdánek, který ji pouze inspiroval a nemá možnost se bránit proti tomu, co se s jeho myšlenkami a úvahami děje. Tuto možnost však mají čtenáři, kteří si sami mohou Hejdánkovy texty přečíst a na vlastní pěst je interpretovat, a to jinak, než jak to činí autor. Ladislav Hejdánek biblické i filosofické texty vykládal a interpretoval svobodně, často vyhroceně provokativně, šlo mu o vyvolání diskuse, dialogu, argumentativního sporu, ve kterém má jít o pravdu a v němž je pravda tím posledním soudcem. V tomto duchu se v časopisu Protestant pokusím naložit i s Hejdánkovými myšlenkami.
Protestanti mají protestovat proti protestantům, protože jim má na protestantském křesťanství záležet, nemá jim být lhostejné, nemají se chovat přizpůsobivě a konformně, a to ani v myšlenkovém a intelektuálním, ani v církevním či politickém smyslu. Hejdánek se při svém protestování a kritice řídil jak filosofy typu Sókrata, který kladení otázek považoval za důležitější než odpovídání (Dobrá otázka už odpověď nepotřebuje), či Kierkegaarda, který soudil, že ten, kdo nechodí do kostela, má o jeden hřích méně, pokud si ti, kdo chodí do kostela, dělají z Boha, případně z novozákonního křesťanství blázny, tak Nietzscheho, který tvrdil, že filosof má nejvíce útočit na to, čeho si nejvíce váží, a tím bylo v jeho případě nepochybně křesťanství. Hejdánek čerpal nejen z filosofické tradice, ale též z Písma, a to zvláště z prorocké tradice, která mu byla bližší než tradice kněžská, a Ježíše samého raději interpretoval z evangelií, kde byla dle něj rovněž ona prorocká tradice živější než u apoštola Pavla, kterého v duchu Nietzscheho a Rádla interpretoval jako toho, kdo z živé Ježíšovy víry učinil křesťanské náboženství a založil křesťanskou církev, kde se Ježíš stává předmětem náboženského kultu místo toho, aby ho křesťané následovali v jeho víře.
Na Hromádkovi oceňoval Hejdánek myšlenky týkající se nedokončené reformace a chybějící reformační filosofie. Rovněž mu byla blízká a sympatická jeho kritika selhání křesťanů a církví v (ne)řešení otázky sociální a v tom, že nesou část viny na komunistickém převzetí moci. Hromádka pro něj a jeho přátele představoval v roce 1948 cestu, protože ani neplakal, ani komunisty neproklínal ani neobdivoval, ale nabízel východisko v kritické spolupráci na věci socialismu. Socialismus Hejdánek chápal masarykovsky jako domyšlení demokracie i do sociálních a hospodářských poměrů a zlidštění a polidštění ne-lidských rysů kapitalismu. V této věci také inspirován Boženou Komárkovou studoval Marxe a posléze marxisty, a to jak západní, tak české reformní, Kosíka, Gardavského i Machovce, a diskutoval s nimi. Hromádku kritizoval pro jeho omyly intelektuální, morální i politické, ale nepřestal s ním vést dialog, i když sám Hromádka se v rámci toho dialogu asi dost divil, jak ho Hejdánek periodizuje. To když ho ve veřejné diskusi ve Slovanském domě na jaře 1968 označil pro jeho působení v letech 1958–1968 v KMK za jakéhosi emigranta, který tu málo žil a málo rozumí zdejším poměrům (K rozhovorům o J. L. Hromádkovi (1981) in Hejdánek: Setkání a odstup. Praha 2010). Dialog s Hromádkou byl možný také díky tomu, že Hromádka v dialogu pokračoval, i když ze strany Hejdánka i Nové orientace byl s postupem let stále ostřeji kritizován. Samozřejmě, že Hromádka byl pro Novou orientaci personou grata pro svoje vazby k Masarykovi, Rádlovi, Benešovi a Ymce.
Hejdánkovo nepředmětné myšlení se zaměřovalo na to nezpředmětnitelné, tedy na pravdu, víru, spravedlnost, lidská práva, demokracii a Evropu. Inspirován byl Janem Patočkou, který v poválečných textech uvažoval o tom, jak uchopit platónská témata, tedy zvláště téma idejí a svobody, bez užití platónské metafyziky. Patočkovou odpovědí byl negativní platonismus, který je kantovským programem filosofie, která se nedrží ničeho pevného ani na nebi, ani na zemi. Křesťanskost Hejdánkova nepředmětného myšlení můžeme spatřovat v tom, že se zaměřoval na fenomény, které se týkají druhých. Pravdy každému přejte. Neboj se, toliko věř. Víra hory přenáší. Ten, kdo věří, bude uzdraven. Spravedlnost má být spravedlností zejména pro chudé, utištěné, bezprávné. Lidská práva jsou právy všech, ale je třeba sledovat jejich dodržování zvláště u těch, kdo jsou slabí, na okraji společnosti, marginalizováni, zapomenutí, opuštění, bezprávní. Demokracie se má pokoušet o realizaci lásky k bližnímu na politické úrovni (to říká už Masaryk) a Evropa má být západním křesťanským projektem, kde nejen s druhými lidmi, ale i druhými národy a státy spolupracujeme a solidarizujeme se.
Protestanti by na prvním místě měli protestovat proti protestantům, ale neměli by zapomínat ani na katolíky, marxisty, socialisty, liberály či konzervativce, protože společně s nimi žijí v této zemi, v Evropě a ve světě. Kritika či reflexe pro Hejdánka představovala způsob, jak se vztahovat ke svému myšlení, jak ho kontrolovat a dále rozvíjet. Mohli bychom říci, že kritika a reflexe udržuje při životě jak filosofii, tak křesťanství, tak demokracii. Předností demokracie je, že je schopna integrovat své kritiky a toho by měla být schopna i filosofie a křesťanství.
V Hejdánkově myšlení nás nevolá Bůh, který je vyřízenou metafyzickou veličinou (Bonhoeffer), ale Pravda, která není aristotelskou shodou výpovědi se skutečností, ale Pravdou, jíž Ježíš přišel vydat svědectví, Pravdou, která nás osvobozuje a zároveň vyzývá k činu a jednání. Pravda nám říká, že máme vstát z postele, křesla či pohovky a vydat jí svědectví podobně jako to činili Samuel, proroci či Ježíš. Pravda přichází z budoucnosti a volá nás do budoucnosti. Pravda po nás chce, abychom se zasazovali o lepší a spravedlivější svět, který může a má přicházet z budoucnosti a stává se skutečností, pokud Pravdu zaslechneme a budeme jednat podle jejího hlasu. Věrnou družkou pravdy je víra, která je opakem strachu a která nám umožní jednat v důvěře v budoucí a přicházející Pravdu.
Hejdánek může a má být také kritizován. Jak myslet nepředmětnou pravdu, víru, spravedlnost, … a nečinit z nich předmět myšlení? Není negativní platonismus také platonismem, negativní teologie také teologií, negativní metafyzika také metafyzikou? Jak může být pravda kritériem všech věcí, když nemáme žádné kritériem pro určení toho kritéria, protože pravda je sama tím nejvyšším kritériem? Neprozrazuje termín nepředmětného přílišnou myšlenkovou závislost na Hegelově a raném Marxově myšlení? Není Hejdánkovo nepředmětné myšlení pouze jakési pokřesťanštění Patočkova negativního platonismu? Neimunizuje Hejdánek pravdu, víru, spravedlnost, … proti veškeré kritice? Podle Poppera i Habermase má být věda i filosofie kritizovatelná a vyvratitelná. Víme, že Hejdánek oceňoval řeckou filosofii pro vynález pojmového myšlení, ale jak pojmově uchopit to, co dle Hejdánka pojmově uchopit nelze. Neocitáme se v bludném kruhu či v čiré mystice? I takové náběhy se v Hejdánkově myšlení dají nalézt, např. s Pravdou se setkáme v situaci vytržení, extáze – ek-stasis – stání ze sebe ven. V tomto pojmu, stejně jako v jiných pojmech a v etymologickém pohrávání si s nimi můžeme spatřovat vliv Heideggerovy filosofie bytí, která se po Kehre dosti vzdálila pojmovému (filosoficky metodologickému) myšlení a pokouší se o jakési jiné „zbožné“ či „mystické“ myšlení.
Tak jako Hejdánek kritizoval druhé a protestoval proti nim, máme kritizovat také Hejdánka a protestovat proti němu. Vždyť Hejdánek nehlásal neomylnost, ale šlo mu o Pravdu. Řídil se Aristotelovým a Husovým heslem: „Milý je přítel Platón (Páleč, Havel), milejší je mi však pravda.“ V tomto smyslu bych opravil Miloše Rejchrta, který napsal ve výborném nekrologu v Orientaci Lidových novin, že pro Hejdánka byl Rádl Severkou, podle které se řídil. Ne tou Severkou byla pro Hejdánka Pravda, Rádl byl pro něj kompasem (viz „Rádlovo pojetí pravdy“, 1952 in Relativismus a (post)pravda v demokracii. Se třemi studiemi Ladislava Hejdánka. Ústí n. L. 2018) a Hejdánka lze opravovat nejen v jeho vlastním myšlení, ale i v jeho interpretaci Rádla, zvláště Rádlovy Útěchy, jak to činil Souček, Komárková, Kohák i Šimsa. Rádla ovšem Patočka i Hejdánek mají právo číst jako filosofa života a jako originálního kosmologa, ale my ostatní můžeme varovat před problematickými důsledky, ke kterým vede nekritické čtení pozdní Rádlovy filosofie rezignované metafyzické útěchy.
V minulém čísle Protestanta vzpomněl na filosoficko-teologický seminář, který v sedmdesátých letech dělal Hejdánek pro studenty teologie, Pavel Keřkovský. Na tento seminář Hejdánek rád vzpomínal, protože v něm byla mnohem soustavnější a systematičtější práce než v seminářích let osmdesátých. Ty byly sice mnohem více navštěvované, ale proměňovalo se publikum i přijíždějící zahraniční přednášející. Přednášky se měnily podle osob a zaměření přednášejících a jen málokdo respektoval téma, které se probíralo na domácím semináři. Čestnou výjimkou byl Paul Ricoeur, který se dopředu na probírané téma zeptal a svou přednášku na dané téma zaměřil. Upřesnil bych, že u Dopisů příteli jsem byl jen jedním z řady tazatelů a adresátů, podobných mladých lidí bylo mnohem více, na přednášky Derridy, Ricoeura či Rortyho jich vždy přišlo okolo třiceti. Polemizoval bych s tím, co Pavel Keřkovský píše o socialistické zákonnosti. Nová orientace a posléze Charta 77, tedy Božena Komárková, Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa i další vedli zápas o to, aby stát, který se označoval za socialistický, dodržoval vlastní zákony. Ladislav Hejdánek se dovolává „socialistické zákonnosti“ v Dopise příteli č. 4 a můj otec policistům i tajným policistům (StB) opakovaně sděloval, že oni musí dodržovat zákony stejně jako ostatní občané. Nová orientace na to opakovaně upozorňovala vládu i úřady ve svých dopisech už dávno před Chartou. I v „socialistických“ zákonech byla řada svobod a práv garantována, ale nebyla dodržována. Zákon č. 120 byl třešničkou na dortu, která umožnila toto dělat mnohem explicitněji a efektivněji.
Hejdánek nepíše lehce, Milan Uhde o něm říkal, že píše, jako by ryl tužkou do papíru. Protože nepíše lehce, tak se nečte snadno. Hejdánek se nepotýkal lehce s filosofií, křesťanstvím, protestantismem, socialismem, lidskými právy, Evropou. Byl bojovníkem, rytířem Rádlovým, Sókratovým i Kristovým. Na konci života byl pozornější, laskavější a tolerantnější. Když jsem v posledním rozhovoru kritizoval doktoranda, který v disertační práci sice provedl velmi přiléhavou rekonstrukci jeho myšlení z Myšlenkových deníků a z nahrávek jeho bytových přednášek ve Slovenské ulici na Vinohradech, ale zároveň o něm psal, že zatímco v šedesátých letech byl křesťanem, v osmdesátých letech už byl nevěřící, nabádal mě: „Buď v hodnocení tolerantní, nikdo není neomylný, nikdo nerozumí všemu.“ Tato slova však může ocenit jen ten, kdo psal u Hejdánka nějakou práci a byl s ní vyhozen, že tam něco nemá, nedefinuje přesně pojmy nebo že jen kecá. Řídil se pravidlem, že čím chytřejší student, tím větší musí být přísnost a náročnost učitele, zatímco s hloupými studenty by se neměl zbytečně ztrácet čas. Zároveň k stáru hýřil černým humorem. Když nám v Písku věnoval několik beden zahraniční literatury pro ústeckou univerzitu, pravil: „To už si nepřečtu, v hrobě na to není vidět.“ Podobně se se mnou v posledním telefonickém rozhovoru loučil se slovy: „Kdyby ti náhodou neřekli, že jsem umřel, tak můžeš říci, že už to víš ode mne.“
Pokud chceme Hejdánka vzít vážně, tak bychom měli věřit jako Abrahám a Ježíš, myslet jako Sokrates, Kierkegaard a Rádl, protestovat a kritizovat jako proroci a Hejdánek, milovat a žít jako Ježíš.