Recenze knihy Chyťte Žida! Proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince
Nedávno se mi dostala do ruky kniha s tímto názvem a doporučením, že je to velmi čtivě napsáno. Tituly napovídají, o čem knihy jsou. To je samozřejmě zcela banální konstatování. Např. kniha Gila Yarona svým názvem Jeruzalém, stře(d)t světa: Historicko-politický průvodce (viz Prot 3/20) napoví, že autor bude pojednávat o Jeruzalému jako středu světa a zároveň jako problematickému místu plnému násilí. Když jsem uviděl název knihy Tuvia Tenenboma, zarazil jsem se a řekl si, že název vypovídá o knize, která bude využívat bulvární prvky. To samo o sobě nemusí být špatně. Přesto jsem si při zkratce, která je uvedená v otázce podtitulku, vzpomněl na Parlamentní listy. Otázka působí jako manipulace. Předpokládá totiž obecnou pravdu – a sice, že je přece každému jasné, že Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince. Jelikož jsem byl vychován v rodině, která bezmezně obdivovala Izrael a nesnášela Palestince, podivil jsem se tomuto autoritativnímu závěru – minimálně evropská rodina mých rodičů do této množiny nepatří. S nenávistí vůči Izraeli jsem se nesetkal ani během žádného z mnoha rozhovorů, které jsem při svém pobytu v Jeruzalémě vedl s Němci působícími v Izraeli pod hlavičkou německé organizace Studium in Israel. Jelikož předpokládám, že Němci působící v organizaci Studium in Israel patří do Evropy, pak by tedy tito Němci měli nenávidět Izrael a milovat Palestince. Použiji-li bulvární jazyk Tuvia Tenenboma, musím říci, že už podtitul jeho knihy je čirá manipulace a lež.
Nicméně jsem si řekl, že autor asi chce rozporovat tento název a dojít k nějakému smířlivému závěru a poznatku, začal jsem tedy knihu číst.
Obraz Izraele perfektně odpovídá názvu…
Od začátku se autor ohání naprostou objektivitou. Odjel do Izraele a postupně vedl rozhovory s různými lidmi na nejrůznějších pozicích v různých vrstvách složité a různorodé společnosti současného Izraele. Autor se neustále ohání předpokladem, že zaznamenává jen pravdu a že výpovědi těch lidí jsou pravda a že tedy popisuje skutečnou realitu a nemůže být napaden z neobjektivity nebo nadržování jedné straně.
Postupně jsem si při čtení knihy uvědomil, že obraz Izraele perfektně odpovídá názvu knihy. Světe div se, každý rozhovor dává Tuviovi za pravdu. Ano, většina rozhovorů, které autor v Izraeli vedl, skutečně popisuje Izrael jako svět, v němž se jako na divadle rve Německo o svůj vliv a svou podporou Palestinců podkopává autoritu státu Izrael. Izrael přitom leze Palestincům do zadní části těla, chrání je kudy chodí, a oni jsou ještě nevděční! Není to jako s českými Romy, kteří nic nedělají, kradou, berou sociální dávky a ještě na Čechy nadávají? Proč mi to zase připomíná Parlamentní listy?
… ale je to způsobem psaní
Způsob psaní Tuvia Tenenboma je vlastně geniální. Připomíná totiž internetové diskuse nebo krátké články lidí, kteří nejsou v oboru nijak vzděláni, ale s bohorovnou jistotou hovoří o věcech, kterým až tak nerozumí. Snadno dojdou k jasným závěrům. Tyto závěry ovšem mohou mít dalekosáhlé důsledky, protože podpoří nějakou obecně sdílenou pravdu typu: všichni Romové kradou, všichni muslimové jsou převlečení teroristi. A tak Tuvia snadno dojde k závěru, že všichni Němci podporují Palestince a snaží se zničit Izrael. Protože je Tuvia velmi „chytrý Žid“ (pozor, schválně jsem napsal obecně sdílený předsudek!), nenapíše to tak jasně, ale tento jasný závěr schová mezi řádky, a mezi řádky to probublává v každé kapitole. Kapitoly jsou krátké, jsou to rozhovory, takže se dobře a rychle čtou, člověka to baví jako číst články v Respektu, např. Kamila Fily. Živost, čtivost, chytrost však podporuje skrytý jed, který postupně čtenáře vede k obecným předsudkům vůči Palestincům nebo vůči Německu. Asi podobně jako vtipy o Merkelové, které mají ukázat, jak je Německo nebezpečné, protože podporuje migranty.
Na příkladu ze str. 74 bych chtěl ukázat problematičnost Tuviova stylu psaní a podávání informací:
Když jsou fotky nafocené, vydávám se na procházku ulicemi Ramalláhu, úžasně krásného a bohatého města, když tu moje oči padnou na zajímavý dům: Zahranův dům kulturního dědictví. Vstupuju dovnitř. Zahran, který je zakladatelem a majitelem tohoto soukromého muzea, se nabízí, že mě expozicí o palestinském životě posledních dvou set let sám provede. Nalije mi hrnek kafe a vypráví mi o historii. „Někdo chtěl Blízký východ vyčistit od všech křesťanů, aby ukázal, že arabský svět je uzavřená komunita, a Západ proto přestal podporovat Palestince.“ Kdo je ten někdo? „Okupanti.“ To je kdo? „Izrael.“ Jak to Izrael dělal? „Vytvářeli propagandu, šířili příběhy, jak vláda zabíjí místní lidi. Lidé to slyšeli, dostali strach a odešli.“ To dává smysl. Ale proč křesťané odešli, a muslimové zůstávají? Muslimové zůstali, nebo ne? Zahran se docela naštve, že mu kladu takovou otázku. Nedávno s ním dělal rozhovor jeden rozhlasový reportér, říká mi, a ten mu takové otázky vůbec nedával!
Tuvia tvrdí, že se tázaný naštval (nemůžeme ověřit)
Odkud ten novinář byl? „Z Německa. Z ARD.“ Toho reportéra neznám, ale nejspíš je to jeden z těch německých pisálků, kteří aplaudovali na tiskové konferenci po filmu Zahradník.
Tuvia podsouvá čtenáři myšlenku, že reportér z Německa kladl Palestinci otázky, které měly vyhovovat určitému pohledu na situaci, rozuměj německému pohledu podporujícímu Palestince. Sice řekne, že ho nezná, ale hned dodá, že je to „nejspíš jeden z těch“, o nichž psal výše, jak podporují filmy popisující Palestince jako chudáky a Izrael jako agresora. Přiznává, že vlastně neví, ale podsune čtenáři myšlenku, že to tak asi je. Z mého pohledu velmi rafinovaný způsob, jak utvrdit čtenáře v pravdě, kterou mu Tuvia chce předat.
Otázky, které Zahranovi pokládám, jsou otázky, na něž by se měl ptát každý novinář, používající základní žurnalistické postupy. A přitom jsou tak zřídkavé.
Další zobecnění. Jak moc zřídkavé? S kolik novináři Tuvia vlastně mluvil? Z jaké statistiky vychází? Podle mého soudu vychází jen ze svých pocitů, které jsou jasně předem dané.
Připozdívá se a musím se vrátit zpátky do Jeruzaléma. Ramalláh je od Jeruzaléma nedaleko, ale abych se dostal do Izraele, musím nejdřív překonat checkpoint, což podle mnohých zpráv médií může trvat hodiny. Na checkpointu kontroluju čas na svém iPhonu, abych mohl určit přesný počet hodin délky kontroly. Zabere to přesně dvě minuty čtrnáct vteřin. Jsem doma, kočky ignoruju a jdu spát.
Přesně tuhle cestu jsem několikrát absolvoval a zažil při ní docela dlouhé fronty. Typické bylo, že Palestinci museli vystoupit z autobusu a byli ponižujícím způsobem kontrolováni a nakonec museli pokračovat dalším busem. Samozřejmě tyto kontroly chápu, Izrael se brání teroristickým akcím, ale ty kontroly rozhodně nejsou takové, jak popisuje Tuvia.
Tento krátký rozbor ukazuje, jak nesmírně obtížné je správně se orientovat v tom, co Tuvia podává jako očité svědectví. Domnívám se, že pro českého čtenáře, který nemá osobní zkušenost s pobytem v Izraeli, je naprosto nemožné rozpoznat, kde Tuvia říká pravdu, kde polopravdu a kde vysloveně lže.
Přání otcem myšlenky
Jelikož jsem sám žil v Jeruzalémě téměř tři měsíce, pohyboval se jak mezi Palestinci, tak mezi Němci, mohu z vlastní zkušenosti podat svědectví, že s jednáním, které Tuvia popisuje, jsem se nesetkal. Tím nechci říct, že by nebylo možné se s touto mírou zjednodušení setkat, jistě mohou existovat Němci, kteří Palestinu a Izrael takto vnímají. Tuvia ale své zkušenosti zobecňuje a podřizuje jediné myšlence. Přání je otcem myšlenky. Tuvia je přesvědčen, že Německo nenávidí Izrael (který se chová k Palestincům s takovou láskou, jakou se žádná jiná země na světě k okupovanému národu nechovala) a podporuje za každou cenu Palestince a tak tento koncept nachází téměř všude. Podává jej zkreslenou optikou, jaká náhoda, že všichni tázaní odpovídají způsobem, který autorovi vyhovuje?
Jelikož jsem v mnoha ohledech Tuviu přistihl při manipulaci a lži, nejsem schopen a ochoten věřit věcem, které nemohu sám ověřit a knihu považuji celkově za nevěrohodnou. Co se týká kvality informací o současném Izraeli, zůstává daleko za knihou Gila Yarona, který pracuje solidně a své názory poctivě dokládá. Bohužel – a to je mé zobecnění – mám dojem, že knihy typu Chyťte Žida jsou mnohem více čteny, než knihy typu Jeruzalém, Stře(d)t světa.
Tuvia Tenenbom, Chyťte Žida!: Proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince, Zeď 2018