4/1993

Střet v církvi

Moje trpělivost se naplnila při náhodném sledování televizního přenosu z „českobratrské“ bohoslužby ve sboru v Benešově u Prahy.
Po mnoha rozhovorech s kolegy i ostatními členy českobratrské církve jsem zjistila, že zdaleka nejsem ve svých pocitech osamocena. Nechci kritizovat, jakým způsobem náš sbor v Benešově chválí Boha. Je to jistě věcí víry onoho sboru a zcela v kompetenci staršovstva. Problém však dle mého názoru tkví v tom, že tento způsob je vydáván za způsob českobratrský.

Není projekt jako projekt

Slova „pokání, projekt a věrohodnost“ obsahuje titulek článku B. Blažka v Literárních novinách č. 8. Kriticky se tu poměřuje úsilí, s nímž se v současnosti hledí hospodářsky zabezpečit katolická církev (pomocí restitucí) a akademie věd (pomocí dotací).

Dotěrná otázka pro Sváťu Karáska 4/1993

O tom, co je po smrti, víme všichni starou belu. Víra této naší nevědomosti využívá a různými těšily získává lidi. Je to fair play?

Uznávám, že o životě po smrti víme starou belu. A právě tam, kde nevíme, je důležité, co věříme. Pokusím se to vysvětlit. Je velký rozdíl, jestli věříš Boha, anebo starou belu. Jelikož víra v starou belu je náboženstvím dnes velmi rozšířeným, ano té staré bele se dostává veliké úcty od miliónů našich současníků, budu ji pro dnešek psát s velkým písmenem: stará Bela.

Ze vzpomínek církevního funkcionáře

Rád bych se zmínil o jedné zkušenosti z doby svého seniorování v libereckém seniorátě, jež trvalo od listopadu 1974 do listopadu 1990. Ve funkci seniora jsem často přicházel do styku s řadou státních funkcionářů, především s církevními tajemníky. Při těchto setkáních jsem si uvědomoval, jak velice byl vyřazen osobní prvek, jak jsem byl nejednou protistranou chápán výlučně jako představitel jisté přesně ohraničené části celkové státně společenské struktury a jako s takovým se pak se mnou i jednalo.