O tom, co je po smrti, víme všichni starou belu. Víra této naší nevědomosti využívá a různými těšily získává lidi. Je to fair play?
Uznávám, že o životě po smrti víme starou belu. A právě tam, kde nevíme, je důležité, co věříme. Pokusím se to vysvětlit. Je velký rozdíl, jestli věříš Boha, anebo starou belu. Jelikož víra v starou belu je náboženstvím dnes velmi rozšířeným, ano té staré bele se dostává veliké úcty od miliónů našich současníků, budu ji pro dnešek psát s velkým písmenem: stará Bela.
Ve víře jde o pořadí hodnot a o životní motivaci. Jde o to, něčeho se nadát, když tu není něco, co tu má být. Tak třeba ve sporu se mohu nadát budoucího smíru, ve válce mohu toužit po pokoji, uprostřed nespravedlnosti mohu dychtit po spravedlnosti. Tam, kde vládne tvrdost a bezohlednost, mohu se nadát porozumění a soucítění. To, že jsem se něčeho nadál, to mě naplňuje, to motivuje mé jednání již teď, to budoucí vstupuje – skrze mé nadání se – do přítomnosti. To budoucí, čeho jsem se nadál, plní mne jako dobrá nádivka a ovlivňuje, tvoří přítomnost.
Ježíš například provolává slávu těm, kteří v životě, to jest uprostřed nespravedlnosti, žízní po spravedlnosti a slibuje těmto lidem, že spravedlnosti důjdou. Budoucí stav se nějak nezřítí na nepřipraveného člověka. Celoživotní žíznění je pro konečný efekt podstatné. Lidem, kteří usilují o čisté srdce, slibuje Ježíš, že jednou budou vidět Boha. Vyznavač staré Bely musí upřímně vyznat: Na tvém srdci nezáleží, neboť jednou uvidíš starou Belu. Vždyť jeden tu žije poctivě a druhý krade, jeden mluví pravdu a druhý lže, jak když tiskne, jeden je ohleduplný a druhý vydřiduch – a oba umřou a jsou na tom stejně, poněvadž pak už není nic, jen zahalení, zapomnění, pak už je právě jen ta stará Bela. Problémem víry v starou Belu není jen vší naděje zbavený posmrtný stav, ale hlavně zjištění, že není-li žádná budoucí spravedlnost, pak stojí náš život a každé na-se úsilí za starou Belu. „Co máš z toho, jsi-li přímý či křivák, vždyť smrt vše zahalí a sjednotí, vše zglajchšaltuje, tak o co jde.“ A opačně, člověk naděje řekne: život stojí za Boha. To znamená: I tam, kde si člověk myslí, že je vše ztracené, i tam, kde ti ďábel našeptává, že ze situace, do které ses dostal, není žádné východisko, a že je to s tebou zpečetěné, i tam, kde už lidé všechno pochruli a pochroumali a kde není z lidského hlediska už žádná možnost, i tam ještě stojí za to žít Boha, pro Boha žít, následovat Krista, který prošel lidským peklem s vyhlídkou lepšího příštího. A to lepší příští tak vnesl do života, do našich dějin – a to motivuje dodnes mnoho lidských životů, například můj. Žalm zpívá, že Bůh způsobuje v úzkosti prostranství. Stará Bela to dělá právě naopak – z prostranství dělá úzkost, ze svobody neunesitelnou tíži. Jestliže je Kristus k nám vykloněné nebe, nebe, které se samou láskou vyboulilo, nebe, které to nevydrželo a vylilo se ze svých břehů k nám, tak stará Bela je naše malost, která nabubřela, která obludně expandovala tak, že nám nebe zcela zastínila. Duše člověka přirozeně tenduje k izolaci, k rozladění a skepsi. Necháme-liji být, necháme-liji zaplevelit, automaticky dojde až k staré Bele. Proto je víra v starou Belu tak rozšířená, protože je důsledkem notorického nedbání o duši, úplného vzdání boje o radost a naději.
Tak tedy – i když starou belu víme, nesmíme ani na chvilku starou Belu věřit. A teď nevím: vysvětlil jsem ti to, anebo spíš vytmavil?
Další dotěrné otázky adresujte redakci.