Rád bych se zmínil o jedné zkušenosti z doby svého seniorování v libereckém seniorátě, jež trvalo od listopadu 1974 do listopadu 1990. Ve funkci seniora jsem často přicházel do styku s řadou státních funkcionářů, především s církevními tajemníky. Při těchto setkáních jsem si uvědomoval, jak velice byl vyřazen osobní prvek, jak jsem byl nejednou protistranou chápán výlučně jako představitel jisté přesně ohraničené části celkové státně společenské struktury a jako s takovým se pak se mnou i jednalo. Proto jsem se vždy snažil toto strukturální hledisko prorazit a do jisté míry si vynutit vstup osobního hlediska do takových setkání. Vždy znovu jsem pociťoval, jak naprostá odosobněnost patří k totalitnímu režimu a stává se jeho ochrannou zdí proti pronikání totalitě cizích prvků. Pokud se setkání dvou struktur proměnilo v setkání dvou lidí, odcházel jsem nejednou i ze setkání s „kovanými“ funkcionáři s jistou mírou spokojenosti. V nadřazenosti uměle vybudovaných nepřirozených struktur byla síla totality, v možném proražení této strukturální hradby byla moje naděje.
Velice dobře si pamatuji, jak mi pomáhala antropologie Tomáše Aquinského v jistém optimistickém přístupu k těm, kteří ve svých funkcích se nejednou sami stávali neradostnými zajatci toho, co chránilo jejich funkční postavení, nikoli však jejich lidskou důstojnost. Stalo se mi až jistou vášní snažit se při každém setkání s totalitní mocí proniknout k „duši“ partnera v jednání, k jeho nejvlastnějšímu, nejbytostnějšímu „já“. Nikdy jsem předem nepředpokládal, že všichni státní funkcionáři jsou od přírody neprůstřelnými cyniky, viděl jsem v nich lidi, které mi Ježíš zvláštností mého dočasného funkčního postavení v církvi daroval k rozhovoru, jenž v sobě vždy obsahuje naději k porozumění i k osvobození od strukturální vázanosti, také ovšem i pro mne.
Zkušenosti v tomto přístupu jsem učinil různé, dobré, méně dobré a v menším počtu případů i nedobré. Ale vždy jsem se domníval, že kus důstojnosti člověka je i v pravdivém rozhovoru, jenž i z mé strany by neměl postrádat jisté porozumění pro omezující faktory, jimž je protistrana jako partner v rozhovoru vystavena.
Strukturální svázanost měla v totalitě nejednou až děsivou podobu a probouzela ve mně vždycky podivnou úzkost, kdykoli ji kterýkoli funkcionář přijal jako neoddělitelnou součást své osobnosti. A naopak i v dobách totality jsem pociťoval až závratně opojný pocit vnitřní svobody, kdykoli rozbitá struktura ležela jako kus nepotřebného harampádí někde docela jinde, kde nemohla plnit své zlověstné poslání. Myslím, že právě zde byla možnost i v totalitě zápasit o uchování svébytnosti v mezilidských vztazích, a to i tam, kde totalita takovou svébytnost pokládala za něco nepatřičného.
Dnes žijeme naštěstí už v jiné době a jiných poměrech. Ale zkušenost ze života, v němž člověk byl odsuzován k tomu, aby se stal neosobní součástí přidělené struktury, i dnes platí. Vnitřní a alespoň trochu noblesní demokratičnosti našeho života neprospívá, jestliže strukturovanost společenského života překročí meze, jež chrání její legitimní míru. Dnes přece nic nebrání tomu, aby jakékoli naše setkání mělo také plný lidský rozměr. Vytratí-li se dnes tento moment z mezilidských kontaktů, nemáme nač se vymlouvat. Ale netečností třeba i k církevnické strukturalizaci se můžeme stát spoluviníky na tom, že z našich rozhovorů, při všem zaklínání se věrností k pravdě, vymizí právě to, co je skutečnými rozhovory činí, totiž pravdivost a osobní vzájemné porozumění. Život si jistě vždy bude vytvářet své struktury, ty patří k jeho funkčnosti, ale pozor na jejich přerůstání, prorůstání a zbytnění, aby nezačala být ohrožena vnitřní nadějnost každého lidského společenství. Snad i v tomto případě platí, že tam, kde budeme chtít duši svou zachovat – vytvořením pevně strukturované ochrany – ztratíme ji. Neboť jen ve zcela osobní otevřenosti se může dle mého názoru odehrát skutečný div lidského setkání.