Slova „pokání, projekt a věrohodnost“ obsahuje titulek článku B. Blažka v Literárních novinách č. 8. Kriticky se tu poměřuje úsilí, s nímž se v současnosti hledí hospodářsky zabezpečit katolická církev (pomocí restitucí) a akademie věd (pomocí dotací). Jazykem víc sociologickým než teologickým B. Blažek odhaluje, jak spolu souvisí nevyrovnaný vztah k minulosti a neschopnost zřetelně formulovat konkrétní odpovědnost v budoucnosti, a přece má jeho úvaha nepřehlédnutelný rozměr ryzí výpovědi víry: „Od listopadu 1989 jsme však u nás neslyšeli z úst představitelů ani katolické církve, ani akademie věd žádné konkrétní projevy pokání, čím vším se tyto instituce provinily, v čem všem sloužily totalitárnímu režimu, kde jej poslechly z donuceni a kde projevovaly ochotu i nevyžádanou. Když neprovede veřejnou sebekritiku hostinský nebo mistr, nicméně vede dobře svou hospodu nebo dílnu, nezrazuje tím ideály svého stavu. Katolická církev stejně jako akademie věd však tím činí samy sebe nevěrohodnými. Neslyšeli jsme žádné adresné slovo do vlastních řad, pokud se týče lustrací v obou institucích, ani pokud jde o selhání v oblasti vysokého školství. Nebylo řečeno, od koho se tyto instituce distancují – takže to vypadá ne-li jako generální pardon pro Plojhara i Nejedlého, tedy jako pokus nechat věcí v tichosti vyhnít… Veřejnost bude ochotněji podporovat návrat jmění katolické církvi a zachování dotací akademii věd, když bude mít možnost se přesvědčit, že se tyto instituce dokázaly zbavit své byrokratičnosti a svých kolaborantů a že vědí, k čemu obecně prospěšnému těchto prostředků využijí.“
Zřetelně v těchto slovech slyšíme formulovánu podmínku věrohodnosti církve ve vztahu ke svému okolí. Podivně se pak v tomto pohledu vyjímají dva z podnětů konventu moravskoslezského seniorátu ČCE, kterým také nepochybně jde o rozhodování církve mezi minulostí a budoucností: „Naše selhání v minulosti nespočívalo v nedostatku statečnosti vůči představitelům totalitní moci, ale ve ztrátě důvěry v Boží moc. – Nemáme-li jako Kristovi svědkové opakovaně selhat, musíme uzavřít kapitolu vyrovnávání se s minulostí. Hledání míry viny nás stojí spoustu sil, kterých se pak nedostává jinde.“ (Český bratr 3/93)
Jistě, vždycky můžeme podlehnout laciné iluzi, že minulá selhání na nás přestanou dorážet, když si jich prostě přestaneme všímat nebo je zaarchivujeme do šuplíku označeného „nedůvěra v Boží moc“. Rozhodně to dá méně práce než věcně zkoumat minulá rozhodování a bez patosu nazývat věci pravým jménem. Jakou si však takovéhle vyznavačství chystá budoucnost a jakou fasádu (a kdyby jen fasádu) ostatnímu občanstvu nastavuje, musíme se pak dozvědět odjinud. A to je pro církev ostudnější i nebezpečnější než riziko investovat svou energii do usilování, které viditelné, neřku-li rychlé plody hned nepřináší.