Tomáš Trusina

Hledá se výzva, zn. velká

Proběhla onehdy debata pražské evangelické mládeže na téma prorocká úloha církve ve společnosti. Řečníci i debatéři mj. řešili, kdy a jak moc má církev vydávat své hlasité svědectví k společenským otázkám. Převažoval souhlas s tím, že by církev měla v tomto směru šetřit a vyslovit se pouze ve chvíli, kdy jde z křesťanského hlediska o zásadní výzvu.

Ven z bubliny

Odpověď Jakubovi Drápalovi

Děkuji J. Drápalovi za reakci na článek M. C. Putny (Protestant 8) a zejména, že vstoupil do rozhovoru z pozice, již on sám nazývá „konzervativní křesťané“ (v rámci ČCE). Pro tuto chvíli se ujmu se odpovědi a, jak doufám, i pokračování rozhovoru. Napadají mne k tomu následující body:

Pasiž beránky mé

Zabýval jsem se nedávno opět textem ze závěru evangelia podle Jana, kde Ježíš mj. pověřuje Petra pastýřskou službou. Janovo vyprávění mne při prvním čtení dráždívá jakýmsi vzduchoprázdnem, v němž Ježíšova slova zaznívají. Jakoby mělo tendenci odpoutávat se od světa zkušeností, jimž se říká „reálný život“. Podobně i scéna na břehu Tiberiadského jezera, kde se Ježíš pověřuje Petra „Pas mé beránky“. K čemu se to pastýřství vztahuje?

K debatě o ochraně znevýhodněných

Vejdete-li do kterékoli autoopravářské dílny, bude na vás z některé stěny shlížet kalendář s odhalenými krasotinkami, vystavujícími většinou už docela nepokrytě své primární i sekundární pohlavní znaky. Zkuste si v tom prostředí a na té stěně představit v podobných pozicích představit mužské protějšky: nakolik byste to považovali za vkusné a zejména za podobně samozřejmé (neřkuli příjemné) – jako něco, co prostě patří k věci?

Pora, Pora, Pora

Tíže naší doby, počátku jedenadvacátého století, se pro mnohé zhmotnila v tsunami, které svým přívalem zpustošilo značnou část pobřeží zemí kolem Indického oceánu. Pro někoho apel na pokoru před neovladatelností přírodních procesů, pro jiného rovnou apokalyptické varování.