Od března 2017 do července 2017 trávila novinářka Saša Uhlová čas v šesti tzv. podřadných zaměstnáních. Na vlastní kůži zjišťovala, co taková práce s člověkem udělá, jaký má dopad na ty, kdo jsou tu zaměstnáni trvale, zda vůbec a nakolik jsou dodržována ustanovení zákoníku práce a v neposlední řadě, jak je respektována jejich důstojnost ze strany zaměstnavatelů. Reportáže vycházely od září 2017 v týdeníku A2 pod provokativním titulkem Hrdinové kapitalistické práce a vyvolaly mezi komentátory bouřlivou vesměs odsuzující debatu. (Jeden z mála, kdo se tehdy zastal autorského přístupu „zvednout zadek a jít mezi lidi“, byl scénárista T. Baldýnský v LN.)
Z materiálu, který si autorka během zaměstnání natáčela skrytou kamerou, i z filmařského záznamu domácích mezičasů, během nichž se chystala do dalšího zaměstnání, vznikl dokument Hranice práce, vysílaný jako jeden z pořadů Českého žurnálu. Režie se ujala Apolena Rychlíková. Autoři Českého žurnálu neskrývají, že jsou na daném tématu osobně zainteresováni. Toto „riziko subjektivity“ ovšem vyvažuje obvykle kvalita zpracování a především výběr témat: vesměs se jedná o pořady, jejichž autoři dané téma šířeji zpracovávají a veřejnosti zpřístupňují jako jedni z prvních. A v tom případě má ona autorská subjektivita hodně co do činění s osobním ručením – jak za význam tématu, tak za jeho zpracování. „Pochopila jsem, že jediný způsob, jak popsat pracovní podmínky špatně placených zaměstnání, je nechat se tam sama zaměstnat,“ komentuje to sama Uhlová.
Sledujeme ji už při výběru jednotlivých provozů, v nichž se jako nekvalifikovaná síla nechá vždy na cca jeden měsíc zaměstnat: „Je tady spousta lidí, kteří nemají vzdělaní, ale dělají práci užitečnou pro společnost a my její plody využíváme a možná ani nevíme, že jsou nějaký lidi, co to dělaj.“ Začne v prádelně motolské nemocnice, pokračuje v porcovně Babišovy vodňanské drůbežárny, automatizovaném provozu v severních Čechách, na pokladně v Albertu, ostravské třídírně odpadu.
Postupně vypráví, jak se jí dařilo na jednotlivých místech zapracovat, kdo jí přitom byl nápomocen, jak to které prostředí na ni dopadalo, čeho si všimla u kolegů a kolegyň, kteří pracují delší dobu. Nesmírně cenné je právě to, že do jednotlivých provozů nevstupuje jako reportérka zvenku, ale jako spolupracovnice, vystavená stejným podmínkám jako ostatní zaměstnanci. Samozřejmě – ona s tím rizikem, že na monotónní, odlidštěné úkony není zvyklá a intenzivně vnímá jejich dopad na tělo i na duši. „V práci je nedýchatelno, … uhodil mne do nosu zápach shnilého masa…,“ konstatuje při setkání s provozem v drůbežárně. „Až při odchodu jsem si uvědomila, že nemůžu chodit…“ „Dvanáct hodin dělám stereotypní pohyb u stroje, který umí všechno, jenom tohle (ten jeden pohyb) ne…“ Nejde o nějaké znechucení manuální prací, ale o zprostředkování, co s lidmi taková práce dělá. V tom je první důležité sdělení. Lidé, zaměstnaní v provozech tohoto typu se v životě obvykle pohybují jinde, než např. příslušníci středních neřkuli vyšších vrstev. A vzhledem k tomu, jak se životní zkušenost lidí různých vrstev, profesí a postavení čím dál méně prolíná a překrývá, je už tohle sdělení užitečné pustit si na tělo.
Každá zhruba měsíční epizoda je zakončena stručným shrnutím, zda je dodržován zákoník práce. K nejčastějším nezákonnostem dochází při překračování pracovní doby, krácení odpočinku mezi nočními a denními směnami. A jako evergreen: „agenturní pracovníci berou míň o několik tisíc, i když všichni pracují stejně.“ Uhlová se – zdaleka ne jen na základě vlastní zkušenosti – zamýšlí nad absurdností nočních směn tam, kde jich není potřeba. A za nejpřiměřenější pracovní dobu v třísměnném provozu považuje šest hodin. Není to přehnaná ohleduplnost, ale respekt k důstojnosti těch, jejichž živobytí na této práci závisí – a jejichž práci potřebuje zrovna tak společnost okolo.
Navzdor únavě, smradu, bolesti projevuje opakovanou empatii k těm, s nimiž pracuje, a zájem o jejich konkrétní životní osudy. Sama matka, všímá si pozorně situace žen. Toho, jak je práce a únava obraly o čas dětství jejich vlastních dětí. Na vlastní kůži zažívá vysílenost, vedoucí k trvalé rezignaci na to něco se svou životní situací udělat: „…jsem unavená nejen z předstírání, ale i z toho, že jsem si všimla, jak moc jsou lidi tou špatně placenou prací vyčerpaní. Taky jsou se svým smutným údělem srozuměni a ze strachu nezvládnou nic dělat pro to, aby nepříjemné věci změnili. Hrdinství jako by tu nebylo umět se ozvat, ale vydržet co nejvíc.“
Kdysi takhle fungovali tzv. dělničtí faráři. A tak díky za novinářku, která podstoupí tuhle „inkarnaci“ do světa nejhůře placených zaměstnání, do služby svému poslání dá celé své tělo a přinese těm okolo poselství působivé slovem i obrazem.