Odpověď Jakubovi Drápalovi
Děkuji J. Drápalovi za reakci na článek M. C. Putny (Protestant 8) a zejména, že vstoupil do rozhovoru z pozice, již on sám nazývá „konzervativní křesťané“ (v rámci ČCE). Pro tuto chvíli se ujmu se odpovědi a, jak doufám, i pokračování rozhovoru. Napadají mne k tomu následující body:
Především je potřeba, jak říkával prof. Heller, úklidu v pojmech. Co obnáší nálepka konzervativní, popř. liberál? Putna sděluje, koho a co má na mysli, když opakovaně píše „vše nekonzervativní, neklerikální, nefundamentalistické“. Znamená to, že pod pojmem „konzervativní“ se u Drápala skrývají i postoje klerikální a fundamentalistické, nebo dokonce „ultrapravicové politické konotace“? Na jiném místě ovšem píše J. Drápal o tradici pietistické, biblické, v církvi angažované – ale ta přece v době svého vzniku nebyla ani klerikální, a už vůbec ne konzervativní. Naopak se vymezovala vůči konzervativismu „zkostnatělé“ etablované církve, podobně jako letniční a charismatické hnutí v 90. letech, k čemuž se v bránickém sboru zcela jistě najde dostatek dokladů a pamětníků. Ti, kdo se účastnili tehdejších rozhovorů s představiteli tohoto hnutí za „tradiční“ ČCE, by spíš než o konzervativních křesťanech mluvili o anarchistech a libertinistech.
Jestliže se někteří včerejší křesťanští anarchisté prohlašují dnes za konzervativce, souvisí to daleko spíše než s pojetím víry či např liturgie (kde je církevní konzervativismus obvykle nejnápadnější) s ideologií křesťanské pravice, jejíž náplň se spíše než na tématech církevních a dogmatických projevuje v postojích společensko etických: v zápasu proti úplnému zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků, proti tzv. Istanbulské úmluvě, proti skutečnému a účinnému zrovnoprávnění žen, v tvrdé či mírné formě islamofobie, v předsudcích proti přistěhovalcům a někdy otevřeném rasismu. Zastánci této ideologie přitom nevstupují do otevřeného rozhovoru, ale pracují s polopravdami, překroucenými informacemi, a lidi straší nejednou i vyloženými výmysly (čirým příkladem je „slavné“ Piťhovo kázání z 28. září, jehož věcný rozbor z pera Daniele Soukupa z 27. 11. najdete na Christnetu). Nepodezírám J. Drápala, že přímo zastává tyto postoje. Naopak, jeho text představuje po dlouhé době kultivovanou reakci, jejíž autor hned v první větě nepřejde jedním dechem od homosexuality k pedofilii a zoofilii, a v jeho textu vnímám od podobných postojů kritický distanc. Nicméně text sám nevylučuje možnost, že postoje podle něj „konzervativní“, tedy s nálepkou korektní součásti církevní a společenské pestrosti, jsou jen zástěrkou (resp. vytvářejí legitimní prostor) i pro ty, kdo vyznávají netolerantní ideologie – kterých pak v politickém prostoru umně a účinně využívají současní populističí politici. Putnovu textu rozumím v této souvislosti jako stručnému a výstižnému čtení „znamení doby“ a jsem za jeho napomenutí i narýsované perspektivy vděčný.
J. Drápal píše o liberálním A a konzervativním B. Jenže není realita postojů v církvi daleko pestřejší, neobsahuje celou abecedu? A není to tak, že okolo různých otázek se seskupují lidé různých duchovních východisek a tradic různě? Např. i v případě jím uváděného provolání na obranu svobody slova tvůrců brněnské inscenace: část „členské základny“ (přesněji její křesťanské cítění) uráželo nejen narušení této inscenace fašizující bojůvkou, ale zejména následné vyjádření pochopení pro tento čin z úst pražského arcibiskupa. Z tohoto pohledu je vyjádření synodu k dané věci problematické spíše jakousi falešnou ekumenickou solidaritou se saduceji z arcibiskupského paláce.
M. C. Putna psal svůj text na vyžádání editorů českobratrského jubilejního sborníku výhradně sám za sebe, nikoli za nějakou liberální skupinu či proud v ČCE. Proč se tedy hned cítit ohrožen potencionálním vytlačením z církve? Popř. líčit katastrofickou vizi, jak ČCE bez „konzervativní“ části členů a jejich aktivních postojů neobstojí? Na rozcestí nestojí totiž sama ČCE, ale dnes možná právě ti, kdo vyšli z prostředí charismaticko letničního – nebo naopak tradicionalistického, ale nejvíc ze všeho mají blízko k postojům výše jmenované „křesťanské pravice“, jejím propagandistickým způsobům a šíření strachu.
Na osobní rovině je potřeba hovořit, ovšem s oboustrannou vnímavostí, nikoli jako příslušník skupiny majitelů pravdy. Sám mám dlouhou pastorační zkušenost s lidmi, na jejichž duši a životech se různé podoby církevního autoritářství bolestně a dlouhodobě projevují. Zrovna tak mám dlouhodobé zkušenosti s pravidelnými rozhovory se zástupci dejme tomu evangelikálního, charismatického i římského křesťanství. V mnohém (snad nejen) mne obohatily, otevřely jinou perspektivu, umožnily se vzájemně hlouběji pochopit a začít respektovat. Zároveň mám zkušenost s tím, že tam, kde v posledních letech přišla na přetřes témata křesťanské pravice s oněmi prefabrikovanými argumenty, rozhovor najednou možný nebyl.
Sám jsem se při těchto příležitostech prohlašoval za fundamentalistu, tedy za toho, kdo současnou debatu opakovaně poměřuje fundamenty, tj. základy evangelijního poselství. A v tom fundamentu jde o vysvobození – v neposlední řadě k tomu, abychom hledali a rozpoznávali, kde zápasit o důstojnost těch, jimž je upírána, a neprosazovali sami sebe. Víra takto fundamentálně ukotvená může být pak v mnoha ohledech až provokativně vstřícná a otevřená. Jestli tomu někdo říká liberalismus, pak je to zcela jistě liberalismus fundamentálně křesťanský. Pokud se tedy J. Drápal ptá „Konzervativní evangelíci, ven?“, odpovídám mu ano, ven: ven ze své bubliny ke skutečnému rozhovoru a sdílení.
Dokud se vede rozhovor s věcnými argumenty, je to obohacující zkušenost pro každého z účastníků, nejen pro ty kdo zastávají ono A či B. Ve chvíli, kdy chci – ať už jako majitel té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu, nebo jako propagátor trochu skrytější agendy (proti EU, či demokracii a lidské důstojnosti pro každého) za každou cenu vyhrát, je to cesta do pekel. V církvi i ve společnosti.