Zabýval jsem se nedávno opět textem ze závěru evangelia podle Jana, kde Ježíš mj. pověřuje Petra pastýřskou službou. Janovo vyprávění mne při prvním čtení dráždívá jakýmsi vzduchoprázdnem, v němž Ježíšova slova zaznívají. Jakoby mělo tendenci odpoutávat se od světa zkušeností, jimž se říká „reálný život“. Podobně i scéna na břehu Tiberiadského jezera, kde se Ježíš pověřuje Petra „Pas mé beránky“. K čemu se to pastýřství vztahuje?
Vzal jsem si tentokrát na pomoc román Heinricha Bölla Biliár o půl desáté, v němž ozvěna téhle evangelijní pasáže hraje klíčovou roli. Dilema, zda se jako pastýř postavit za bezbranného beránka, řeší jedna z hlavních postav tváří v tvář šikaně, kterou na spolužákovi (a jak později vysvitne – „beránkovi“) provádějí spolužáci inspirovaní nacistickým násilnictvím.
„Pojď,“ řekl Schrella, „tamhle jdou, neslyšíš?“ Uslyšel jsem je, chodník se už otřásal jejich kroky, povídali si, kam odjedou zanedlouho na prázdniny.
Za chůze bylo snadnější se zeptat:
„Proč to,“ zeptal jsem se, „proč to? Jsi Žid?“
„Ne.“
„Tak co jsi?“
„Jsme Beránci,“ řekl Schrella, přisahali jsme, že se nikdy ani nedotkneme Bůvolí svátosti.
„Beránci.“ Měl jsem strach z toho slova. „To je nějaká sekta?“ zeptal jsem se.
„Něco takového.“
„Ne strana?“
„Ne.“
„To já bych nemohl,“ řekl jsem, „já bych nemohl být Beránkem.“
„Ty chceš ochutnat Bůvolí svátost?“
„Ne,“ řekl jsem.
„Jsou i pastýři,“ řekl, „kteří neopouštějí stáda.“
„Rychle,“ řekl jsem, „rychle, jsou už moc blízko.“
Sešli jsme dolů tmavým průchodem na západní straně, ještě jsem na okamžik zaváhal, když jsme se dostali na silnici; já měl jít domů vpravo, Schrella vlevo, nakonec jsem se však dal s ním nalevo cestou proplétající se mezi ohradami, sklady uhlí a rodinnými zahrádkami směrem k městu. Zastavili jsme se za prvním zákrutem, ponořeni do příkrovu mlhy, pozorovali jsme stíny spolužáků, které se pohybovaly nad zábradlím mostu jako siluety, naslouchali jsme hluku jejich kroků, jejich hlasů, jak sestupovali po schodech průchodem, dunivé ozvěně okovaných bot, a jeden hlas zavolal: „Nettlingere, Nettlingere, počkej.“ Nettlingerův silný hlas vrhl přes řeku divokou ozvěnu, která se roztříštila o mostní pilíře, vrátila se k nám, ztratila se kdesi mezi zahradami a skladišti za námi. Nettlingerův hlas volal: „Kdepak je ten náš Beránek a jeho Pastýř?“ Tříštící se smích nás zasypal jako střepy.
„Slyšels?“ zeptal se Schrella.
„Ano,“ řekl jsem, „Beránek a Pastýř.“
H. Böll tu případně vystihl, že postoje inspirované evangeliem budeme muset vždycky zaujmout uprostřed konkrétní reality tohoto světa. Tady nás Kristovo „pasiž beránky mé“ učí objevovat lidi, kteří ve své bezbrannosti nebo ve svých postojích volají po pastýřském zastání. Čím dál větší problém je ovšem domluvit se, kteří to jsou. Chceme-li odhalit, čím beránky ohrožuje naše doba – a co je naopak její „bůvolí svátost“, jíž je potřeba se vystříhat, nepomůže nám pouhé poučení z minulosti, protože současné ohrožení přichází často z úplně jiného kouta než v době třeba i nedávné. V tom spočívá lest dějin. Je jí vystaven (a ohrožen) každý, kdo vytušil, že obstát v životě znamená vystavit se výzvám, jež klade realita doby, v níž právě žiji. Té lsti se nevyhneme, utečeme-li se do církevní soběstřednosti nebo pouhého opakování poučení z minulých krizových vývojů.
Nechceme-li utíkat z nesnadných dilemat své doby, nenechme si především namluvit, že soucit, který překračuje hranice zaběhaných či vnucovaných škatulek, je pouhá naivita. Nevzhlížejme k autoritám, které nahánějí strach, neposlouchejme vlastní předsudky ani cizí lhaní. A jako křestané se moc neutápějme v starostech o církev. Koneckonců, církev, která moc nepečuje o sebe, ale staví se po bok různě naháněným a bitým beránkům, ta si nejen může být jistá, že ji ocení její Pastýř, ale po čase si (aspoň u někoho) získá renomé i v této časnosti. Renomé rozhodně křesťanštější, než apoštolé a pastýři, kteří vytrubují do církve a světa nesnášenlivost a zastrašování.