Textem J. Kupky (zaslaným 26. 3.) a reakcí na něj se vracíme k dopisu papeži Františkovi, otištěnému v Protestantu č. 2/2018.
Odduka…?
V únoru v médiích probleskla iniciativa Odduka2018. Dopis papeži, kriticky namířený proti pražskému arcibiskupovi Dominiku kardinálu Dukovi, žádající, aby mu již nebyl prodloužen mandát. Pro evangelíka na první pohled nezajímavý vnitřní spor v jiné církvi. Překvapivé je však vysoké procento evangelických podpisů pod tímto dopisem. Co nás tak pudí angažovat se i ve věcech, do kterých nám popravdě příliš není?
Námitky vůči panu kardinálovi se dají stručně shrnout takto: angažuje se příliš politicky, nekriticky podporuje islamofobního Miloše Zemana, výslovně odmítl solidaritu s uprchlíky na Svatováclavské pouti v roce 2017, chlubí se prosazením církevních restitucí, odmítl pastoraci LBGT komunity v Praze.
Poslední bod je vyložená nepravda: pan kardinál odmítl pouze speciální (tzv. kategoriální) pastoraci, výslovně však napsal, že lidé i s jinou orientací mají dveře katolické církve otevřeny. Ve Staré Boleslavi jsem v roce 2017 osobně byl a i tato námitka je záměrným překroucením skutečnosti: v přímluvách prosil za vyhnance a uprchlíky, ať se vrátí do svých domovů a jsou svým vlastem přínosem. Snad každý bude souhlasit, že je lepší bezpečný návrat do své vlasti než sebezajištěnější život v zemi daleko od svého domova. Kde je ta odmítnutá solidarita?
Pomluva kardinála za církevní restituce zní poněkud nechutně z úst těch, kdo finanční vyrovnání od státu jinak ochotně přijímají.
Kritika politického angažmá pana kardinála pak zase vykazuje nepochopení struktury a charakteru římsko-katolické církve. ŘKC je prostě současně teologickou i politickou organizací. Má vlastní stát, měnu i oficiální jazyk, a tím pádem je každý primas nejen nejvyšším představitelem církve v dané zemi, ale současně i svým způsobem diplomat. Jaký pak div, že se stýká s politiky nebo že se za ně modlí, jak činíme při bohoslužbách i my, evangelíci. A copak podpora ČCE Jiřímu Drahošovi je něco docela jiného? Stejně tak Dominik Duka není političtější než např. Tomáš Halík.
Skryté nařčení z islamofobie je rovněž zvláštní u křesťana, navíc vrcholného představitele své církve v naší zemi. Křesťanské a islámské učení je přece v rozporu. Jako křesťana s blízkými židovskými příbuznými mě také vážně znepokojuje islámský antisemitismus, který je prakticky integrální součástí víry muslimů. A přehlížet jej také považuji za nebezpečnou naivitu. Nálepkování fóbiemi je nešťastné a eliminuje veškerou diskuzi. Islám v Evropě prostě problém je.
A že se ke kritice přidalo tolik evangelíků? Copak bychom my, evangelíci, nevnímali jako nehorázné, pokud by v roce 2010 skupinka katolíků poslala podobnou stížnost např. Světové radě církví v souvislosti s naším možná až příliš vstřícným postojem k registrovanému partnerství? Svá vnitřní dilemata a spory si každá církev má řešit sama.
Pana kardinála Dominika Duku mám rád. Znám ho jako velmi vzdělaného a inteligentního člověka s jasnými křesťanskými názory, které i já, jako evangelík, můžu v drtivé většině podepsat. Z relativně častého osobního kontaktu jsem ho poznal i jako člověka velice přátelského, skromného a ochotného pomoci.
K dospělosti a vyzrálosti patří, že jsem schopen přátelsky přijímat i lidi s jinými názory než mám já. A tak doufám, že ve 100 letech, které letos ČCE slaví, už snad dospělí jsme.
Dopis papeži Františkovi
(jehož aparát mezitím rezignaci Dominika Duky přijal a pouze ho vyzval, aby úřad zastával do určení nástupce) vznikl mezi aktivními členy ř.-k. církve, kteří ho nicméně sami otevřeli podpoře dalších křesťanů. Vyjádřili tak svou odpovědnost za skutečnost, že v současných poměrech ČR představuje pražský arcibiskup a jeho konkrétní vyjádření (jež jsou čím dál jednostrannější) hlas zastupující zdejší křesťany bez rozdílu, a zároveň svou ekumenickou otevřenost.
Sám jsem se setkal s tím, že z evangelického prostředí kritizují evangelické podpisy petice zejména ti, jimž je blízká Dukova „prozemanovská orientace“ spolu s tím, co na ní dopis Františkovi kritizuje. Už to signalizuje, že argument „nevměšování do vnitřních záležitostí“ je pouze zástupný. Spíše tu probíhá rozhovor o tom, čím má být církev v současné Evropě, jaké důrazy zastávat, za koho se stavět, jinými slovy, jaké postoje vyjadřují Kristovo evangelium. Tento rozhovor probíhá napříč konfesemi. Patří k němu bohužel nefér generalizace typu „nálepkování fobiemi“ či „islám v Evropě prostě problém je“ i vytrhávání věcí z kontextu a překrucování argumentů. Laskavého čtenáře prosím, ať si s písmáckou pozorností porovná přípis Jana Kupky s dopisem Františkovi v Protestantu č. 3. Sám se zastavím jen u jednoho momentu: kolega kaplan Hradní stráže vydává za autenticky solidární přímluvu za uprchlíky „ať se vrátí do své země“. V situaci, kdy v zemi, odkud uprchli, vládne krutá občanská válka, v naší zemi jsou líčeni jako hrozba a solidarita s nimi jako „dobroserství“, není taková přímluva ničím jiným než pokrytectvím, jednostrannou politickou propagandou a tváří v tvář trpícímu Kristu urážkou Božího jména.