Lidé se více nebo méně často ptají: Proč zrovna já? Není to otázka špatná, nechci za ni někoho soudit, navíc má v různých souvislostech různé vyznění. Jinak zní „Proč zrovna já?“ na diskotéce, v koncentračním táboře, v muzeu, v nemocnici… Při různých typech nemocí nebo trápení zní také jinak.
Řekl jsem to taky Paulovi, že jdu večer na šabat, nenapadlo by mě nikdy, že by chtěl jít se mnou. Jednak říkal, že má různej program (obracet Židy na víru), pak že má přátele mezi mesiánskými Židy (ti jsou už obrácení), a tak jsem mu v klidu sdělil svůj program, netajím se s ním nijak, i Ibrahimovi říkám, kam jdu a jestli má počítat s večeří apod. Přece jen se tu žije jakoby v komunitě, má to své výhody (např. to, že mě někdo naučí zacházet s pračkou apod.).
„Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“
Obdarováni láskou a vděčností
Zajmu tě závorou
ze slunečního paprsku
aby ses neztratila
v listopadové tmě
zúžená karyatido mé mysli
ve snových vizích
svazků
rozpřažený embléme
vůle k životu
setrvávající u mě
i teď a tady
ať je to kdekoli
kde mne vyplivne nový den
ať je to třeba
na stále jedné posteli
zdánlivě stejný sen
Letošní suchý podzim přinesl do mého života nový rozměr. Nefunkčnost aortální chlopně mi inspirujícím způsobem rozšířila obzory. Jednak jsem si uvědomil, že na kardiologii jsem přece doma (mé první vzpomínky patří kardiologii v brněnské sv. Anně, kde jsem ve třech letech strávil několik měsíců a byl tam vydán do rukou lékařů k rekoarktaci aorty a nevědělo se, jestli to přežiju), a jednak jsem si silně osobně uvědomil, že jsou v životě situace, kdy jsme vydáváni do rukou druhých, aby s námi naložili dle svého vlastního způsobu bytí.
Sajjid Kašua, Tančící Arabové
Čas lásky je prý květen
a jistě je to pravda
protože země volá krev
v podobě pramenů
v čas lásky sledujeme
studánku
po vzoru Narcise
jestli v ní spatříme budoucnost
tu frivolní nejistotu
dneška
čas lásky je prý máj
obtočená stehna kolem šíjí
po vzoru vzdouvajících se vod
chaosu
nechat se pohltit a sežrat
doslova roztrhat
tryskajícími gejzíry krve
ze srdce země
Každý rok se s katolickým kolegou scházíme při otevření jedné lesní studánky. Z určitého úhlu viděno by se dalo říci, že konáme pohanský obřad. Světíme studánku. Žehnáme studánku. Kolega v jedné části obřadu stříká vodou z té studánky po lidech. Celý obřad začíná hymnou. Na přípravě akce se podílejí myslivci, pro mnohé zvláštní podezřelá skupina. Přicházejí obyvatelé místní vesnice, většinou katolíci, ale pár lidí dorazí i z našeho sboru. Les je součástí lesa, v němž se kdysi v době předtoleranční konaly zakázané protestantské bohoslužby.
Úvodní slovo k výstavě Jana Eipella v Soběhrdech
I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. (Žalm 27,10)
Ta výstava je zajímavá z několika důvodů. Jednak se koná v roce, kdy si připomínáme sté výročí vzniku naší republiky, a jednak je svědectvím zápasu člověka o hledání vlastní identity, která se v případě Jana Eipella úzce dotýká osudů poválečného Československa.