Lidé se více nebo méně často ptají: Proč zrovna já? Není to otázka špatná, nechci za ni někoho soudit, navíc má v různých souvislostech různé vyznění. Jinak zní „Proč zrovna já?“ na diskotéce, v koncentračním táboře, v muzeu, v nemocnici… Při různých typech nemocí nebo trápení zní také jinak.
Tato otázka jistě patří k otázkám typu: Proč? To samo mi připadá zajímavé, protože tyto otázky si klademe od doby, kdy se učíme mluvit. Z toho je patrné, jak jsou do nás vtištěny. Jakoby sama příroda v nás volala po smyslu toho všeho, ale my neměli ještě dost vyvinuté poznání, abychom odpověděli, a tak již od dětského věku jsme svíraní touto palčivou nedořečeností. Všichni dobře známe, jak snadno nás děti dovedou do úzkých a jak dříve či později musíme kapitulovat a povědět: Nevíme.
Odpověď „nevíme“ je tak odpovědí univerzální, pravdivou, a v důsledku jedinou možnou. Není pravdivější odpovědi. I když zodpovědnost za odpověď přeneseme na víru či náboženskou oblast, bude odpověď – i když jistě vroucně míněná – stejně odvozená ze základní odpovědi, která jediná je prokazatelně pravdivá. Náboženská odpověď je tedy odvozená od té původní ryzí, syrové, jediné pravdivé: Nevíme. Nevíme, jak jsme se tady ocitli, my věřící lidé toužíme věřit, že jsme tu z úradku dobrého Stvořitele, jak to krásně napsal Walter Brueggemann.
Na druhé straně můžeme jako lidé říci: Nikdo se nás nezeptal, zdali se chceme narodit. A tak můžeme své životy rozvinout do podoby odmítnutí vlastního narození. Buď v podobě nenávisti k sobě, např. v podobě alkoholismu, nebo nezměrného riskování života (opakované výstupy na osmitisícovky) apod. Škála je široká. A pak jsou typy lidí, řekli bychom básnicko-romantické (aspoň tak je nazývá Jaroslav Med, když mluví o Ivanu Divišovi), kteří jedou zároveň obojí, od exaltovanosti přecházejí do depresivních stavů, až zcela pokorných poloh. Možná Diviš nebo Ivan Martin Jirous jsou jejich skvělými ukázkami. Lékaři by je samozřejmě označili za nemocné, za maniodepresivní a navrhli by jim léčbu. Usměrnili by je. V dobré víře, že ideálem je zdravá sebeláska a zdravý vývoj osobnosti, více-méně dle hesla: zlatá střední až prostřední cesta. Můžeme v těchto lidech ale také vidět jakési lakmusové papírky společnosti (podobně jako v bláznivých prorocích), která se potácí v různých kompromisech. Děti nemají rády kompromisy, pravdu a lež a spravedlnost vnímají velmi vyhroceně. Pokud se jim děje křivda, pokud jeden sourozenec něco sebere druhému, nastane obvykle neskutečný virválus a tyátrus. Je to v nás. Časem ale otupíme, čím jsme starší, tím obecně tíhneme ke kompromisům, ale i k pokoře. Prý byl nakonec života takhle pokorný i Diviš, minimálně ve svých pozdních sbírkách. Možná i pozdní Jirousovy básně jsou nejpokornější. Např. ta o mouše jak leze po smaltovaném dřezu:
I. Jsou věci které se nedělají / tak měl znít první verš té básně / o čem měla být jsem zapomněl / a když jsem zapomněl i první verš / šel jsem umývat nádobí
Dřez plný že ani / vodu do něj bys nenalil / začal jsem vyndavat nádobí / a rovnat vedle dřezu / a dole byli dva pavoučci / kdybych tam rovnou horkou vodu nalil / bylo by po nich
Co to teď píšu / leze kolem mne moucha / i na blok mi už vlezla / Jsou věci které se nedělají / vařící vodu jsem nenalil.
II. Měla to být jenom jedna báseň / ale nevydržel jsem to / co chceš uvidět hlubšího než drobounké pavoučky / na dně / bílého smaltovaného dřezu
III. Už dlouho / a snad i dávno neleze po stole ani po bloku / teď po ruce mi lezla / a zas je na druhé / mezitím na stole byla / když tak dlouho už se známe / musel jsem jí dát jméno / jmenuje se Marie / Nevím jestli už někdy / dal někdo mouše / krásné tak jméno (Marie)
Vyjdeme-li z polohy víry, která je zakotvená ve vědomí zázraku a vděčnosti, máme určitou naději, že nebudeme brát otázku „proč zrovna já?“ jako výčitku. Snad proto, že nebudeme tolik zaměřeni na vlastní osud. Vlastní osud nám nebude připadat tolik důležitý, aby byl hoden této otázky v posledku mířící jako výčitka k samotnému základu stvoření, ať už je to pro nás to či ono.
A posuneme-li se od sebe, můžeme se ptát jinak. Najednou se nám otevře nový prostor a budeme vtaženi do mnohem zajímavějšího děje. Ježíš radí, abychom se ptali nejdřív po království Božím a jeho spravedlnosti, a to ostatní nám bude přidáno. Pak možná i otázka „proč zrovna já?“ dostane jiný, transparentnější tvar.
Doktoři však, neradujte se z pokorného přiznání fanatika k nutnosti kompromisu! Je tomu právě naopak! Právě tato cesta přivedla Ježíše až na kříž. Ježíšův přístup učí vnímat rozepjatost stvoření do větší šíře, než je ona mnohdy neodbytně vypadající otázka (avšak původně zacílená jen na sebe): proč zrovna já? Tato rozepjatost necílí na vlastní osud a utrpení.
Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (Jan 9,2n)
Ježíš směřuje svou odpověď k specifické naději, již představuje biblické pojetí budoucnosti: Lidé stojí před rozvodněným proudem Jordánu, neví co je čeká, mají se však spolehnout na schránu úmluvy, tedy Hospodinovo slovo (Joz 3nn), které jde před nimi a bere na sebe jejich vlastní frustraci z minulosti. Vždyť se jim vedlo špatně, naposled selhali a mohli se klidně ptát: Proč zrovna my? No, aby se přece i na vás zjevily skutky Boží! Právě na vás! Tento typ vztahování se k budoucnosti věří, že slabé a nebohé Bůh přivede do zaslíbené země plné milosrdenství a solidarity podle Hospodinova slova. Nikoli země plné výčitek. Právě v tomto duchu zní smrtelným lidem poselství závěrečné knihy Bible: A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zjevení 21,3n). Právě v tomto duchu smí věřící člověk hledět k budoucnosti, osvobozen od ohraničenosti své vlastní existence.