Obdarováni láskou a vděčností
Je snad (doufám) „přirozené“, že v čase úzkosti nebo nějakých zkoušek člověk krom temných propadů prožívá i velikou radost a vděčnost za každou chvíli, kdy je líp. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obdarován zážitkem bolesti i úzkosti a následného procesu zlepšení, „uzdravení“, obnovení (silně si přitom uvědomuji, že mnozí toto štěstí neměli či nemají). Zvlášť když vyjdu do blízkého lesa, divím se všemu: Že jdu, že les voní podzimní vlhkostí, že vidím dálku a obzor, dokonce mohu zahlédnout volavku na jednom bahnitém jezírku kousek pod Krásnou horou…
To vše je nesmírně křehké a nemuselo by být. Ani z hlediska objektivního – ekologického (a mám z toho stavu věcí úzkost), ani subjektivního, protože jsem mohl znovu intenzivně prožít, jak málo dělí člověka od nebytí ve světě živých, jak tenká je ona „červená linie“. Mám to štěstí, že v takových chvílích jsem byl obdarován prožitkem hluboké lásky a vděčnosti. Jak jsem psal v letošním podzimním podčárníku, mnohem ostřeji a jasněji vnímám lásku, která se „nabízí všude kolem“. To, že je volně k dispozici, není proto, že je to děvka prodejná. Nabízí se a je k dispozici jakoby sama od sebe, je zahalená tajemstvím a nejde ji vynutit ani přinutit ani vyvolat ani chytit. Nejde ani jednoznačně říct, že je od Boha. I když by tento výklad věřící člověk rád druhým nabídl v dobré víře, jako se doporučuje dobré jídlo. Není na tom nic špatného.
Láska je v člověku a je i kolem něj. Zážitek lásky přesahuje různé druhy hranic, bariér, uniformit, předpokladů, předsudků a staví to všechno na hlavu…
I přes hranice smrti
Nejpodivnější pak je, když člověk objeví tenhle prožitek u druhého člověka, zvláště pak již zemřelého. Otevře se tak pramen skutečně tajemně mocný. Když mi nebylo dobře, vracel jsem se stále znovu k dopisům Jakuba Demla. Deml dokázal slovem tyto prožitky lásky sdělit tak, že to i přes propast času a místa léčí (a čtenář kupodivu nemusí být potížista typu Deml, nemusí být ani katolík ani mít zážitky z běžného života před sto lety, ono to tryská nezávisle na tom všem). A teď se konečně dostávám k jádru svého sdělení. Myslím, že u Seiferta i jinde jsem četl svědectví, že František Halas byl nesmírně čistý člověk. Ať už to bylo jakkoli, bohužel se s ním nemohu potkat a zakusit jeho osobnost osobně, v jeho dopisech nacházím tutéž lásku, jakou jsem nalezl např. u Demla: uzdravující, hlubokou, prostou, blahoslavenou…
Následující ukázky jsou z doby velice těžké – jak ve smyslu obecných dějin, tak ve smyslu různých trápení fyzického rázu (Halas byl opakovaně hospitalizován kvůli onemocnění srdce). A přesto, že okolnosti nestály za nic, z každého dopisu, z každé věty, každého slova tryská mocný proud naděje, vděčnosti, radosti, až nad tím srdce usedá.
Františku Hrubínovi – do Prahy
Praha prosinec 1941
Milý Františku, trošičku jsi mne dojal, ale to se přece nesmí ukazovat – viď? Ba, pamatuju se, dokonce mám dojem sluníčka toho rána, či ne? Ale nějak to tak bylo. Ty veršíky jsou všelijaké, ale když se má rádo, tak se slabiky nepočítají a rýmy neoškrabují. Já, je to zajímavé, si ve vztahu k Tobě pamatuju na všecko, i na první uvidění. Pamatuji si jedno, že jsou přátelství, a to ta nejlepší, kde čas vůbec jako by nebyl a mlčení bývá živnější než stálá posedávání. Moje k Tobě je právě takové. Já si Tvé lásky vážím a mám upřímnou radost, jak roztahuješ křídla. Přes ta vytrhaná pera, která v knížce nejsou, je krásná! Budeme se těšit s Buňkou, že vás v novém roce opravdu přivítáme, a co nejdřív. Zaskoč sem někdy a domluvíme to. Ale jistě. Tiskne Ti ruku a doma pozdravuje vždycky Tvůj F.
Janu Čepovi – do Myslechovic
Praha kolem 6. 2. 1942
Drahý Honzo, vy sice teď s druhým Honzou jistě někde sedíte u čtvrtky a já mám sliny v hubě ani ne tak na to pití, jako na to posezení. Co se dá dělat! Opásám se krunýřem trpělivosti a budu si to slibovat. Nedělej si legraci z mých šedin, copak o to, ty vnější gesta lásky bych svedl, to je spíše technika, ale ta vnitřní už těžko. Čím je člověk starší, tím je víc plný nějakého studu ze lživosti atd. Nevím, jestli ještě jednou mě poblázní, jak říká Seifert, ale ať! Sedím už v Orbisu a zatím to ujde. Prý se to zlepšuje, ale moc to zatím necítím. Neber mé řečňování tak vážně. To takové, moudrosti" dělá spíš inkoust než hlava a srdce, a nějaká legrace přece být musí, ne? … Celý Tvůj F.
(František Halas, Dopisy, Torst 2001)
Láska hledá další partnery
Láska se nabízí a je k dispozici jakoby sama od sebe… Budu pro tuto lásku používat velké „L“, abych oddělil Lásku jako podstatu Lásky a sex, což je jeden z více projevů Lásky a není podstatou. Proto se odvažuji tvrdit, že svým specifickým způsobem je tato Láska promiskuitní. Ne v tom smyslu, že pro nové partnery opouští ty předchozí, ale v tom smyslu, že má tendenci nabírat stále nové partnery, ale ty staré nenechává na holičkách. Možná je pro tento typ mnohopartnerství nějaký termín. Já ho neznám, snad by se dal pracovně použít termín polyamorie.
Představme si situaci, že se pohádají Čep se Zahradníčkem o to, kdo má být zahrnut větší láskou od Halase. Schválně uvádím tento jakoby zdánlivě směšný případ, protože kdybych uvedl příklad z heterosexuálního vztahu (přičemž Halas neměl homosexuální vztahy ani s Čepem ani se Zahradníčkem, šlo o hluboké láskyplné přátelství nezávislé na sexualitě), bude zatížen monogamními předsudky.
Monogamní předsudky
spočívají v přesvědčení, že má jeden na druhého právo, popř. že ho nějakým způsobem vlastní jako majetek. Jak před časem kdesi napsal Ivan Štampach, neblahý vliv na takové pochopení vztahu muže a ženy má bohužel i biblické desatero – vztah k ženě byl vykládán majetkově. V patriarchálních společnostech byla obecně považována žena za majetek muže, její hodnota spočívala často ve stavu jejího pohlavního ústrojí. Cena ženy se zvyšovala „neopotřebováním“. Proto ty přísné tresty za cizoložství nebo ztrátu panenství. Ježíš ovšem cizoložnici chrání! Odmítá tak považovat ženu za zboží nebo objekt určený ke kamenování.
Válka o Lásku
Příklad se Zahradníčkem a Čepem můžeme vnímat jako směšný. Jestliže se posuneme od příkladu Zahradníčka a Čepa ke Kainovi a Abelovi, pak se nám nasvítí konkurenční zápas o lásku z monogamnějšího??? pohledu a přestává být tolik vtipný, spíše z něj mrazí. O lásku usiluje jeden před druhým, nastupuje žárlivost (jako sice přirozená, nicméně ničivá síla, která více souvisí s touhou ovládat a vlastnit než s touhou následovat Lásku), nakonec pak přichází první biblická náboženská válka a první vražda ze žárlivosti. Válka o Lásku (ztělesněnou přijetím oběti) je provázená touhou po moci: Ten, kdo je v přízni Hospodinově, má moc. Kain jako silnější je přesvědčen, že chudák Abel nemá na Lásku „právo“. Je to také první vražda toho slabšího a je opentlená pocitem křivdy silnějšího – běžným i v manželských monogamních soubojích.
Když muž bije ženu ze žárlivosti, má také představu, že on má právo na lásku, ona však ne. Navíc vše bývá, zvláště v konzervativních církvích, posvěceno heslem, že monogamní vztah je třeba držet za každou cenu. Důsledkem rozvodu je často nějaká forma trestu – např. nepřipuštění hříšníka k eucharistii. Je to zas jiná varianta na téma manipulace s mocí.
Jenže biblické slunce promiskuitně svítí
na spravedlivého i nespravedlivého a všichni, kdo žízní, smí přicházet pít. "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! (Izajáš 55)
A když se Ježíše ptají, kdo je jeho matka a otec – ve smyslu tzv. tradiční rodiny – monogamní rodiny – tak se dozvídáme, že tihle dva to rozhodně nejsou. Ale je to jakýsi promiskuitně podezřelý dav nových bratří a sester, kteří všichni berou zdarma Lásku od Otce a jsou ochotni tuhle lásku dál přepouštět a dělit se o ní – aspoň to říkají a chtějí to tak ve svém nadšení dělat. Navíc Ježíšovo početí je lemováno velmi nemonogamní historkou, a ne nadarmo bývala Marie patronkou opuštěných či všelijak poškozených matek a různých hříšnic s dětmi bez otců. Seberozdávání lásky bez jakéhokoli mocenského nároku je tedy přímo podstatou Lásky. Je ve své podstatě tedy polyamorická. Protože se dává stejnou intenzitou všem.
Měl Halas větší Lásku
ke své ženě nebo k Čepovi? Měl Deml větší Lásku k Březinovi nebo ke Kristu? Věřím, že Láska je jedna a nelze si uzurpovat měřením, kolik pro koho ji mám. Láska je dar, proto ji v důsledku ani nevlastním a proto s ní nemohu mocensky manipulovat, tzn. zneužívat druhého. Láska je hřivna, která se nemá zakopat, ale má se používat – zcela promiskuitně, protože používáním roste (kupodivu). Pokud bude manželství založené na tomto vědomí polyamorické podstaty lásky, pak je vše v pořádku. A fandím monogamním vztahům. Pokud bude monogamní vztah založen na konkurenčním dohadování o množství lásky (v podstatě však na žárlení a touze po vlastnění), pak takový monogamní vztah nemá smysl. A křesťansky řečeno: je vlastně postaven přímo proti Kristu.