Sajjid Kašua, Tančící Arabové
Chce-li někdo porozumět současnému Izraeli, ať sáhne po knihách Sajjida Kašuy. Osobně jsem uvěřil na základě zkušenosti, že krásná literatura je v mnohém ohledu nejobjektivnějším pohledem na život dané oblasti. Uvědomuji si, že se jedná o protimluv, na rozdíl od reportáže profesionálního novináře zdá se být citově podbarvené vyprávění přímého účastníka opakem objektivity. Dějiny i politika jsou však seskládány z příběhů jednotlivců, z osobních niterných prožitků dramat a tragédií, jež se dotýkají v důsledku jednotlivce. Sajjid Kašua je svědek. Jeho knihy vycházejí z osobních prožitků, osobních traumat, osobních tragédií. Kniha Tančící Arabové provede čtenáře dospíváním jednoho izraelského Araba. Takto pojatý příběh umožňuje čtenáři postupně spolu s hlavním hrdinou knihy odkrývat jednotlivé slupky lží a ideologií, které jeho život provázejí. Kniha humorným, citlivým i ironickým způsobem postupně graduje do bodu katarze, kdy si mladý Arab položí ty správné otázky ohledně své identity, svých rodičů, smyslu existence Palestiny. Bod katarze je dán především postupným růstem vzdělání, které umožní na tyto otázky vůbec přijít. Je jedním z paradoxů, že tyto správné otázky si může Arab položit teprve ve chvíli, kdy projde školským vzdělávacím systémem obdivovaných i nenáviděných Židů. Poznání z hrdinovy vesnice má totiž roztříštěný chaotický charakter téměř snového rázu. Nenávist vůči uchvatitelům rodné země se tak často promítá do naprosto naivních podvědomě-snových obrazů. Jedním ze silných snových obrazů může být pasáž, kde obyvatelé vesnice v době války v zálivu pozorují měsíc, který má podobu vítězného Saddáma Husajna:
V arabských novinách se psalo o koze, která prý mečela zcela zřetelně „Saddá-á-á-á-á-m“. Pak se začalo mezi lidmi říkat, že měsíc má Saddámovu tvář. Když jsem se vrátil domů, táta nechápal, jak ho tam můžu nevidět. Stáli jsme spolu venku celou věčnost, zírali jsme na měsíc a on mi ukazoval, co tam mám rozpoznat. Kde je nos, kde ústa, kde knír a štítek vojenské čepice. Nakonec jsem ho spatřil, a opravdu, podoba tam byla. A nejen podoba. Byl to prostě on. Jen se podívejte nahoru. (str. 100)
Důvody pro vzdělání jsou přitom různé a výsledkem může být cokoli. Rodina pošle svého nadaného syna do židovské školy také proto, aby mu vzdělání umožnilo sestrojit atomovou bombu, kterou pak bude moci svrhnout na Židy. Hlavní hrdina tomu samozřejmě věřil, teprve vzdělání mu pomohlo vystřízlivět a nahlédnout omyl rodičů a lidí z jeho rodné vesnice. Výsledkem ovšem byla obrovská frustrace, kdy si začal na tomto (a řadě dalších příkladů) uvědomovat míru naivity svého otce a jeho přátel, kteří bojovali za arabskou věc.
Kniha v druhé polovině popisuje zklamání a frustrace z rodinného života. Hlavní hrdina se stydí za svou arabskou ženu, snaží se přetvařovat a dělat ze sebe Žida, aby ve společnosti obstál. Čtenář hlouběji a hlouběji zažívá frustrace člověka druhé kategorie ve státě, kde je jasně určeno, kdo je příslušník nadřazené rasy. Nelze nevzpomenout na lidi druhé kategorie kdekoli na světě, kde vládnoucí většina dává jasně najevo ať už svým vzděláním nebo majetkem, kým je a kým jsou ti druzí. A kde se mísí předsudky jedněch s druhými.
Knihu bych doporučil především čtenářům, kteří přejali klišé o tom, že utrpení židovského národa je takové, že vylučuje jakoukoli kritiku izraelské společnosti, ba dovoluje považovat ji téměř za zločin.
Sajjid Kašua, Tančící Arabové, Pistorius & Olšanská 2016
Sajjid Kašua (* 1975), izraelsko-arabský spisovatel a publicista píšící hebrejsky. Narodil se v Tiře v oblasti tzv. Trojúhelníku, izraelského regionu s výrazným zastoupením arabských obyvatel, a vystudoval sociologii a filosofii na Hebrejské univerzitě. Donedávna žil s manželkou a třemi dětmi v židovské části Jeruzaléma, pod vlivem rozčarování z aktuální situace v Izraeli se rozhodl přesídlit i s rodinou do Spojených států. Své zkušenosti z dětství a mládí vtělil Kašua do prvotiny Tančící Arabové (2002). Sociální a politickou nejistotu, jíž izraelští Arabové čelí, neúprosně popisuje jeho druhý román A bylo jitro (2006). Obdobnými tématy se zabývá i poslední román Druhá osoba singuláru (2010, viz recenze v Pt 6/2017), za nějž získal roku 2011 prestižní Bernsteinovu cenu. Vedle románů píše satirické sloupky do deníku Ha-arec, televizní scénáře a proslul jako tvůrce satirického sitcomu Arabská práce (Avoda aravit).
(s využitím http://www.kosmas.cz)