Pavel Ruml

Můj první článek na toto téma mi Kostnické jiskry loni v září neotiskly

Část druhá

Alešek Březina (tak již desítky let námi nazývaný vzácný kolega) zažil trojí smutek, a protože jeden souvisel s bolševikem a dva další s vojenskými kaplany, rozdal si to v Protestantu s námi kaplany.

Evang. časopis (5/98) informuje o jednání představitelů církví s ministrem kultury. Ten konstatoval, že je ostudou státu, když platy duchovních nebyly dvakrát po sobě valorizovány. Dále ze setkání vyplynulo, že je plus, „že se církve o platy vehementně nezasazovaly, což by v klimatu veřejnosti proticírkevní postoje spíš posílilo“.

Omlouvám se kočkám a psům, za stav kolem personálního fondu (PF) můžeme my synodálové. A směšný, výše uvedený výraz má naznačit, že z PF začínáme vytvářet něco, co v normální „přírodě“ nemůže fungovat.

Synod to schytal (Protestant 1/97). Aleny Zikmundové si vážím, ale k jejímu článku mlčet nelze. Líčí věci černobíle a ty, kteří na synodu nebyli, musí mást.

může na první pohled vypadat jako další z dobře prodejných, ale laciných amerických trikù jak nachytat čtenáře a kupce na zázračný recept rychlého úspěchu, pohody a profitu. Není to tak.

Víte, jak dlouho už církev a stát vedle sebe existují? Co všechno spolu i proti sobě udělaly? To je historie, která nekončí a píše se dál.

Vážený bratře kardinále,

Není to tak dávno, kdy před každým zavedeným tuzexem postával „nenápadný“ hlouček sveřepě se tvářících veksláků. Mezi zuby cedili na kolemjdoucí: „Bony, bony?“ Jako studenti jsme se bavili tím, že jsme s podobným přízvukem cedili stejně sveřepě na tyto prodejce: „Bony nechci, bony nechci.“

Text: Lukáš 16,19–31

Lk 16,19–31