Vážený bratře kardinále,
okurková sezóna je v plném proudu, ale naše média letos nemají o náměty nouzi. Žel, znovu se jedním z témat stávají restituce církevního majetku. Rád bych v tomto dopise zareagoval na některé Vaše výroky, které jsem mohl v poslední době číst či slyšet. Formu otevřeného dopisu volím proto, že nejde jen o moji a Vaši věc – ale že je to záležitost křesťanů i nekřesťanů v naší společnosti, a pak také událost historická, která vstoupí do našich společných dějin.
Jednou jste pronesl, že málokterá evropská země je v takové náboženské situaci jako naše; stupeň sekularizace je hrozivý – vidíte to jako důsledek dávného odcizení církví a jejich rozdělení. Po volbách mistrně využila KDU-ČSL nejistoty ODS a dotlačila tak nekonečné diskuse o restitucích téměř k závěru. Když jeden den zazněl údaj, že Vaše církev získá zpět lesy v hodnotě 7 miliard Kč, za pár dní jste jménem biskupské konference přispěchal s trochu triumfálním prohlášením, že církev je připravena platit své kněze.
Chápu, že 7miliardový bonbonek v podobě lesů nejsou peníze v hotovosti; vím dost o stavu našich lesů i o tom, kolik budou vyžadovat péče, aby z nich něco bylo, kromě okamžitého možného užitku. Ujišťuji Vás však, že takto neuvažuje řadový divák televizních zpráv, kterého církve nezajímají. A pokud ano, pak právě jen pro tu sumu, kterou na chvíli zaslechne. K tomu ještě zazní pár hlasitých námitek ze strany opozice a výsledek je jasný a logický: nevraživá nedůvěra vůči církvím. A nemůže za to naše vzájemné rozdělení v dobách minulých. Na vině je to, jak se o nás mluví a jak se církve samy prezentují ve sdělovacích prostředcích dnes. Také proto, že Vaše církev dochází v médiích největšího sluchu, obracím se na Vás.
Chci Vám i dalším čtenářům předložit k úvaze následující tezi: na stupni sekularizace naší společnosti a kreditu církví v ní se více než rozdělení církví podepisuje fakt, že se církve v historii nechávaly nemístně zatahovat do politiky (či do ní přímo vstupovaly) a tak zkompromitovaly evangelium. Vaše církev k tomu nadto přispívá tím, jak se vyrovnává s majetkem a s neustálým pokušením po moci.
Když naše církev ČCE před lety odhlasovala zahájení přípravy na finanční odluku od státu, bylo to hlavně z důvodů teologických. Zrůdnost přímé závislosti na státních platech vyšla najevo až příliš okatě v komunistické éře a nejen v ní. Naše církev by se ráda této chyby vyvarovala – i za cenu velikého rizika, které tím na sebe bere. Zatím můžeme jen stěží odhadnout, kolik sborů bude schopno platit svého faráře – možná to nebude ani polovina. (Při mé nedávné stáži v USA jsem pracoval ve sboru, který je přesně 2x tak velký jako mé současné místo; tento sbor v USA – v podmínkách naprosté odluky – je schopen si platit 8 zaměstnanců. Já jsem na svém místě jediným placeným zaměstnancem, který má nečisté svědomí, když domyslí, jak těžko bude sbor shromažďovat finance, aby udržel aspoň jedno pracovní místo.) Vaše církev nezvolila riziko žádné – svobodu za majetek. Alespoň tak to čiší z obrazovky a novin. Restituce církevního majetku je vynikající politický kapitál pro politické strany. Mají na něj plné právo, protože jde o věc nadmíru veřejnou. Pro církve se však tato kausa musí stát otázkou teologickou. Zatím tomu tak není a vypadá to opět na církevní spřáhnutí se s politikou, ale z té nejnešťastnější strany.
Tedy ne rozdělení církví, ale církev a stát – to je jedna z hlavních příčin sekularizace. Proti přílišnému sepětí církve a státu vystoupila již první reformace. Proti přílišnému sepětí těchto institucí vystoupila v minulém režimu řada statečných bratří a sester křesťanů ve všech denominacích. Mezi faráři a knězi to byli i mnozí ti, kteří neměli či ztratili státní souhlas. Vy jste byl jedním z nich. Všichni jsme tehdy velmi zřetelně cítili, že v těchto věcech je třeba maximální obezřetnosti.
Píši Vám proto, že se mi zdá, že jsme tuto obezřetnost ztratili. Spojuji v úvodu věci zdánlivě nesouvisející – politiku, církve a ekumenismus. Jedno, druhé i třetí však spolu souvisí velice úzce a navzájem se ovlivňuje. Proto Vás prosím, abyste využil své možnosti vstupovat do médií a pamatoval při tom na naše sekularizované občany. Potkávám je v továrně, ve školách apod. Dá velikou práci alespoň trochu představit naše dílo v lepším světle; jedno triumfální prohlášení v televizi dokáže zbourat i několikaleté úsilí. Samozřejmě, že tento sekularizovaný občan nerozlišuje, že já jsem evangelík, a ten kdosi v televizi byl zrovna katolík. V očích veřejnosti patříme do jednoho pytle a takto jsme posuzováni.
Prosím Vás tedy, abyste pamatoval na nebezpečí, které plyne z majetku a moci, když s nimi začne koketovat církev. Může se totiž lehce stát, že zatímco se budeme společně radovat z práce našich ekumenických laboratoří (z výsledků husovské komise i z toho, co vybádá komise „rekatolizační“), na druhou stranu nám zbudou jenom oči pro pláč, jak je věc evangelia v této zemi znemožněna.
Postoj Vaší církve k otázce restitucí majetku může naší společné misii velice uškodit. Hojit tyto rány pak bude možná ještě těžší než rány z rozdělení církví. A nic nám nepomůže výmluva, že my nic, ale to tenkrát koalice a opozice a vlastně kdo ještě?
Lehko se kritizuje, hůře něco pozitivního předkládá. Dávám Vám tedy k úvaze směr, který nabízí budoucnost církvím a nakonec i státu – ať se jím stane neustálá reformace a teologie nechť nepláče, i když se zrovna řeší nadmíru světské věci, jako jsou třeba peníze. Toto přeji Vaší církvi a stejně tak té, v které pracuji já.
Přeji Vám hodně pokoje a moudrosti. S pozdravem Pavel Ruml, farář ČCE v Letohradě 18. 7. 1996