Omlouvám se kočkám a psům, za stav kolem personálního fondu (PF) můžeme my synodálové. A směšný, výše uvedený výraz má naznačit, že z PF začínáme vytvářet něco, co v normální „přírodě“ nemůže fungovat. Přijali jsme totiž na synodu dvě sobě odporující usnesení: 1. Synodní rada má zachovat dosavadní způsob hospodaření s financemi v PF. 2. Synod schvaluje zvýšení platů kazatelům a pracovníkům církve z prostředků PF. V čem je ten rozpor?
V roce 1993 zřídil synod PF. Reagoval tím na změněnou politickou situaci ve státě a rozhodl se připravovat církev na ekonomickou nezávislost na státním rozpočtu. V r. 1996 synodní rada zvláštním dopisem vysvětluje smysl PF a potvrzuje jeho původní smysl – PF je fondem pro budoucnost. Současně PF v době, kdy vzniká a není čerpán (protože stát stále církev dotuje), má pomoci církvi, aby bezpečně zjistila, kolik pracovních míst je schopna zajistit z vlastních sil. V r. 1993 se synod přimlouval za to, aby nám státní dotace vydržely alespoň 5 let, abychom se stačili připravit. Stručně shrnuto – sbory vkládají stále větší částky do PF, přitom pod neúprosným tlakem financí se spojují, sbližují apod., a církev na PF nesahá, protože je to fond pro budoucnost.
Škoda, že od začátku nechtěl synod příliš slyšet na to, že do PF přispívají ty sbory, které chtějí mít v budoucnosti kazatele a ne ty, které se samostatností nemohou při naprosté nezávislosti na státním rozpočtu počítat. Tak se uplatňuje praxe platby na „kazatele“, sbory se tím vysilují a přispívají do fondu, z kterého samy přímo čerpat nebudou.
Věc se letos zašmodrchala dalším usnesením synodu. Částka do PF je navýšena na 50.000 za kazatele a fakticky asi 20.000 poslouží na zvýšení jeho platu. PF tím ztrácí svoji nedotknutelnost a fakticky svůj rozměr do budoucnosti. Pragmaticky viděno to není tak zlé – odluka církve od státu se nekoná a konat v dohledné době nebude; farářům je potřeba přidat.
Tak proč jsem nespokojen? Vzhledem k práci, kterou v současné době odevzdávám, a faktu, že bych měl do důchodu našetřit tolik, abych byl schopen opustit služební byt, se skutečně necítím být adekvátně zaplacen. O co víc by si mohli stěžovat faráři či další na ještě rušnějších místech v církvi. Pravdou ovšem je, že jsme placeni státem, který odmítá naše mzdy valorizovat, ač to jiným svým zaměstnancům dělá. Jak moc jsme stát na tuto záležitost upozorňovali? Mám dojem, že jsme se zas jen trochu přikrčili. Je přece trapné, aby se služebníci Kristovi dovolávali zvýšení platu na státu, nebo ne? Já to takto neprožívám. Cítím se trapně spíš za to, že se otupuje základní invence církve a rozhodnutí synodu z r. 1993. Synod má zajisté výsostné a výlučné právo rozhodovat o PF. Měl by však sledovat jistou kontinuitu a ne měnit výrazně pravidla „za jízdy“, zvlášť když se ještě ani nestačila příliš ozkoušet. Synodním usnesením jsme ubrali na důvěryhodnosti PF. Ale víte, co mě rozčiluje nejvíc? Proč se tak stalo.
Protože církev poznala, že faráři a další její zaměstnanci jsou mizerně placeni. A chtěla to změnit. A udělala to tou nejjednodušší, takřka bezbolestnou cestou. Zvýší se odvod do PF a nepatrně se změní pravidla. Mnohem složitější a „užší“ cestou by ovšem byla např. tato řešení – důsledně na státu vymáhat valorizaci mezd, anebo zřídit z vlastních církevních peněz a zdrojů nový fond „na valorizaci platů“. PF dále ponechat jako fond do budoucnosti. A nesahat na něj.
Ať je to, jak je – problém naší církve zůstal stejný: opět tempo našeho církevního života diktuje stát; opět se krčíme a bezbolestně (nebo jen s malým bebínkem) proplouváme situací. Copak si nedomyslíme, že to má vliv na naši víru? Anebo je to zase znovu skutečný obraz naší víry? Za celým rozhodnutím synodu totiž lze vycítit jediné: „odluka“ se nekoná – kéž by ještě dlouho nepřišla; vlastně asi nepřijde; hlavně abychom si to sami nějak nepokazili. Tož si zatím trochu doplatíme a počkáme, co Zeman a katolíci vymyslí po volbách…
My se pak přizpůsobíme. Zase.
Pavel Ruml, člen předsednictva 29. synodu