Nechte to růst po mnoho dní

Číslo

Víte, jak dlouho už církev a stát vedle sebe existují? Co všechno spolu i proti sobě udělaly? To je historie, která nekončí a píše se dál.

Církve u nás po roce 1989 prohlásily zřetelně – chceme odluku; stát prohlásil totéž. Díky některým zákonům se tak již stalo, ale ne vše je hotovo. Nejjednodušší bylo to prohlásit. Problémy nastaly zvlášť, když došlo na peníze. A kolem nich se v současnosti vše točí a zaměňuje mylně s odlukou. Definovat odluku církví od státu pouze termíny finančními je zúžení celého problému a věci spíš škodí než prospívá. Pro církve je odluka otázkou teologickou – to znamená hledat ten nejlepší vztah ke státu bez chorobné závislosti na něm a naopak zamezovat nevhodnému zatlačení církve do izolovanosti ghetta. Pro stát je tato záležitost spojena s ochranou před převahou jakéhokoli názoru či ideologie jakékoli skupiny občanů ve státě s možnou politickou mocí. Církev toto nebezpečí – zvláště v kontextu postkomunistického zjednodušeného českého ateismu – pro stát reálně představuje.

Z tohoto důvodu se u nás na odluce dosud pracovalo tak, jak každý viděl. Myslím si, že zbytečně uspěchaně. Co s ní, když je vše tak prorostlé a složité? Rád bych v této úvaze vyzval všechny, kterých se tento problém týká, k co největší rozvaze a trpělivosti. Politické strany a představitelé státu by měli jasně slyšet, že stane-li se z otázky postavení církví ve státě politický kapitál pro stranické bitky, hrozí velká škoda všem. Tato otázka je záležitostí pro odborníky, komise, ekumenická grémia, jednotlivé sbory; ze strany státu by měli být pověřováni ti, které to zajímá a rozumějí tomu. Proč tak opatrně a zdlouhavě? Protože stát a církev spolu dlouho koexistují. Tato spoluexistence měla v různých dobách a na různých místech nejrůznější podoby. Nemůžeme jednoduše okopírovat to, co se děje u sousedů; nemusíme za každou cenu vymyslet ihned něco nového a geniálního. Musíme spolu trpělivě hledat. Proč je na to času dost? Protože jsou tu mnohem závažnější věci pro existenci státu, které by měly fungovat. Kam vede spěch při přijímání zákonů i zavádění novinek jsme ochutnali všichni opakovaně.

Výše naznačeným kritizuji minulost. Otázka vztahu státu a církve byla v uplynulých letech dost často otázkou politické vychytralosti a počtů. Mluvilo se o církvích bez církví, a přitom v podstatě šlo o něco úplně jiného – třeba o počet získaných volebních hlasů.

Církev a stát jsou dvě odlišné a přitom velmi propojené instituce. Každá z nich žije z jiných zdrojů – ne finančních, ale duchovních. Lidé si zřizují stát, církev si zřizuje Ježíš Kristus bez ohledu na dobu, režimy a vlády. Obě instituce potřebují být na sobě nezávislé a od sebe svobodné; současně však nemohou existovat bez sebe. Jejich vzájemně vyřešené vztahy ke spokojenosti obou jsou nutné a prospěšné. Proč? Protože se to dotýká lidí, občanů, kteří v těchto institucích tráví svůj život.

Vztah státu a církve nebude rozumně vyřešen ani opozicí, ani koalicí, ani církvemi, pokud nebudou připraveni jednotliví občané také tento problém vyřešit jeden každý pro sebe. To je problém státu, že sdružuje občany často naprosto nezralé. Problém církví je, že ani jejich členstvo není plně vyspělé a projevuje se to ve vztahu ke státu i nevěřícím lidem. Občan státu, jehož církev nezajímá, musí svolit, dát jí právo, aby zde byla, když druzí o ni stojí. A člen církve musí dát právo těm, kteří o církev nestojí, aby o ni nestáli.

Podle mých zkušeností máme k tomuto ideálu v naší zemi s komplikovanou státní i církevní historií velmi daleko. Nejsme tolerantní, neumíme to. Musíme se učit toleranci. Učit se na minulosti a vykonané práci toho druhého. Být si vědomi vlastních kvalit a bez mindráků pojmenovávat svoje úzkosti, strachy i deprese a nevinit z nich bezdůvodně jiné. Vztah státu a církve i jejich odluka je záležitostí celonárodní a dlouhodobou. Nechte to ještě chvíli růst, ať spolu roste, to co má vzrůst.

Psáno pro Český rozhlas, redakcí Protestanta kráceno.