Synod to schytal (Protestant 1/97). Aleny Zikmundové si vážím, ale k jejímu článku mlčet nelze. Líčí věci černobíle a ty, kteří na synodu nebyli, musí mást.
Kritika míří hlavně na chování pléna ve vztahu k synodní radě, komisím a předsednictvu synodu. Zde pracují „odborníci“, zatímco ti z poslanců, kteří v komisích nejsou, jsou „neodborníci“. Ve skutečnosti však každý poslanec synodu musí v nějaké komisi být; stává se tak odborníkem alespoň v oblasti, které se komise věnuje. V dalších oblastech se musí orientovat skutečně až v plénu, ale když se snaží, může se dobře připravit i bez komise.
Co tedy synod podle A. Zikmundové zkazil?
Neschválil návrh synodní rady na řešení problému zadluženosti církve (formou prodeje 20 % nové budovy fakulty) a neschválil pořadí CCP (rozdělení financí na stavby v církvi podle pořadníku).
(Jen pod čarou uvádím, že SR umístila svůj projekt na první místo, přestože byla odbornou komisí synodu žádána, aby konkurující projekty předala bez pořadí.)
Sestře Zikmundové vadí, že „odborníci“ celý rok poctivě pracují a „neodborníci“ celou práci pak zhatí během chvíle. Problém dvou výše zmíněných návrhů SR však byl právě v tom, že za nimi nebyla celoroční intenzivní práce, naopak byly ušity strašně horkou jehlou. A to bdělým „neodborníkům“ neuniklo, proto je odmítli. Šlo totiž o velké milióny, pro něž se pod tlakem času a v mlze chabých argumentů hlasuje nesnadno.
I když se tedy na jednání synodu snesla zatím z kanceláří synodní rady pouze kritika, odvažuji se nesouhlasit a synod pochválit. Alespoň v něčem jsme totiž dál a jinde než dřív. Nové církevní zřízení umožňuje synodu pracovat systematičtěji (je volen na čtyři roky) a výsledek je znát již v polovině volebního období.
Do roku 1989 bývaly před synody veliké obavy z manipulace jejich jednání. Předsednictvo bývalo voleno pod vlivem všelijakých lobby (vnitrocírkevních i mocenských). Jeho role byla důležitá. Totéž, a ještě víc, platilo o synodní radě. Ty časy jsou pryč. Moje osobní zkušenost z předsednictva synodu je skvělá a obohacující. Dosvědčuji, že zájmem předsednictva je hladký průběh jednání synodu, nikoli jeho manipulace. Jsme tam, kde jsme měli být už dávno – o přijetí či nepřijetí návrhu rozhoduje jeho kvalita a podloženost argumenty, nikoli to, kdo návrh podává, byť by to bylo předsednictvo synodu nebo synodní rada.
Z úst kritiků jednání synodu také nezaznělo, že do jeho rozhodování se (pevně věřím) zapojuje ještě další vlivná autorita. Říkáme jí Duch svatý. On může nečekaně škrtat přes naše velkolepé i zoufalé plány. Bylli skutečně viníkem některých našich synodních výher i proher namísto „neodborného“ pléna, co více si můžeme přát?