Evang. časopis (5/98) informuje o jednání představitelů církví s ministrem kultury. Ten konstatoval, že je ostudou státu, když platy duchovních nebyly dvakrát po sobě valorizovány. Dále ze setkání vyplynulo, že je plus, „že se církve o platy vehementně nezasazovaly, což by v klimatu veřejnosti proticírkevní postoje spíš posílilo“.
Konstatování ministra Stropnického zní jako rajská hudba. Někdo za stát uznal ostudu státu. To znamená, že stát neměří stejným metrem, jinými slovy diskriminuje. Proč faráře na platech? Vysvětlení je zřejmé – a zřejmě nepochází od pana ministra jako spíš od zástupců a představitelů církví: Je zde u nás „proticírkevní klima“. Což ovšem není nic nového, otázka je, co s tím. Od představitelů církví bych očekával otevřená a přímá jednání se státem, i třeba ve věcech platů. Církve se o ně nedraly. Proč? Bály se? Taktizovaly? Co za mlčení? Restituce majetku – kterého – římskokatolického? Nebo se nestaraly o to, jak se žije farářům? Něco za něco? A co za co?
Prapříčinu celé situace lze hledat v iracionálním chování Klausovy vlády, která otázku vztahu státu a církve hnala programaticky do patu. Za známých okolností, které jsou složité a částečně pochopitelné. V demokracii se má ovšem mluvit, diskutovat a argumentovat, ne snad mlčet. Zvláště pak ne ustrašeně mlčet, když taktické mlčení zajisté občas smysl má. Obávám se, že mlčení církví ke zmíněné diskriminaci bylo ustrašené, nikoli taktické. Vždyť je zde přece „proticírkevní klima“.
Na složitá politická jednání mezi církvemi a státem tedy nakonec někdo doplácí a někdo to zaplatí. Faráři ze svých nevalorizovaných platů. Platí za mlčení církví.
Na konci března jsem si ulehčeně oddechl. Stačil jsem v termínu zaplatit hudební školu pro naše děti. Bylo to hodně, víc než polovina mého čistého platu, ale na půl roku je pokoj. A z čeho žít máme. Kontaktní sociální místo máme kousek za domem, funguje spolehlivě, sociální dávky nám dává včas a bez problémů.
Na synodu zaznělo, že církev zvýší platy farářům ze svého proto, aby nemuseli chodit žádat o sociální dávky, protože je to „nedůstojné“. Já osobně si tak nepřipadám – na důstojnosti mi to žádání neubírá, a dokonce se tam nemusí stát fronta, žadatelů je méně. Žádal jsem na MěNV před r. 89, žádám znovu. No a? Proticírkevní klima nedovoluje ocenit ani moje vzdělání, ani moji práci. Tak to chodí. A za důstojnost či nedůstojnost si můžeme každý sám a vůbec to nezáleží na výši příjmu.
Co mě tedy vede k psaní těchto řádků?
Chci jen, abychom si čestně přiznali, že finanční ztráty, které zaznamenáváme my se svými rodinami, nejdou na vrub „následování Krista a naší připravenosti nést za to i škody“, ale že doplácíme na prachobyčejnou politiku, iracionální a diskriminační chování státu a prapodivné moresy v církvích i ekuméně.