Znásilnění jako nástroj moci

Číslo

Jako čerstvý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (1977) a zároveň ještě čerstvější „bezsouhlasník“ (bez státního povolení k vykonávání kazatelské činnosti) a proto jako sanitář a pomocná síla sester na operačním sále druhého ortopedického oddělení u svaté Anny v Brně jsem záhy pochopil, že lidská nahota nemá jen erotický rozměr. Při předoperačním očišťování pacientů mi připadalo, že jejich nahota zrcadlí obavy a bezmoc. Krása a síla ustoupily do pozadí. Jejich těkající oči prozrazovaly úzkostné očekávání, jak to dopadne. Zda tělo vydrží šestihodinovou operaci a přijme štěpy, které měly poněkud vyrovnat křivku skolioticky poškozené páteře. Nahota bez dimenze erotiky je na operačním předsálí i na sále každodenní záležitostí.

Znásilnění jako akt absolutní moci a převahy nad nepřítelem – ať již muž znásilňuje muže nebo ženu – se může zdát dnešní nejmladší generaci jako něco naprosto neslýchaného a nevídaného, co se může stát nanejvýš v islámské kultuře, ale nikoli v euro-americké. Hosseiniho hrdina knihy „Lovec draků“ vypráví o afghánské mládeži sedmdesátých let minulého století. Někteří afghánští výrostci (Paštúnové) na závěr vítězné rvačky znásilnili protivníka opovrhovaného etnika (Hazárové). Znásilněním to neskočilo, musel se pak stát povolným služebníčkem mladých delikventů. Někteří mladí sunnité a ruští vojáci, okupující Afghánistán od roku 1979, byli mistry v znásilňování. Dle již zesnulé herečky Květy Fialové v tom byli sovětští vojáci mistři i u nás při osvobozování Československa v jarních měsících roku 1945. Také mnohé brněnské ženy by mohly vydat podobné svědectví. V Brně střílely kaťuše do soběšických lesů na zbytky německých vojáků a utečenců až do 11. května 1945.

Že podobné hrůzy byly na denním pořádku sedm set osm set kilometrů od Brna v devadesátých letech minulého století? A že muslimské ženy neznásilňovali jen vojáci, ale i civilisté, totiž jugoslávští křesťané a ateisté údy nerozdílnými? Nechce se nám věřit, že žáci i učitelé znásilňovali muslimské kolegyně-učitelky a spolužákyně. Že tak vyprovokovali k nenávisti ty, které přežily a utvrdily je v touze po odplatě? Stále ještě nedovedeme pochopit pokoření a nenávist postižených žen? Jedna ze znásilněných pojmenovala své dítě Džihád, aby nikdy nezapomnělo, co je jeho úkol. O tom svědčí kniha chorvatského teologa Miroslava Volfa „Odmítnout nebo obejmout?“

Tvář teroristy a sexuálního násilníka máme spojenou jen s představiteli islámu, kteří se aktivizují v evropských městech. A za zvrhlý a neodůvodněný útok na křesťanské hodnoty považujeme, uvede-li dvacet tři let po genocidě nějaké divadlo hru, v níž křesťan znásilní muslimku. V brněnském divadle Husa na provázku se v rámci mezinárodního festivalu bude hrát 25. května „Naše násilí a vaše násilí“. Již teď je vyprodáno, ale představení jistě nemusí každý vidět. Režisér se pokouší zpřítomnit děs násilí a traumata postižených i bohorovnost vítězů. Divák (dávej bacha kemo!) stojí před podobně ožehavým rozhodnutím, zda jít nebo nejít na děsivé trápení a násilí býčích zápasů, když už je v tom Španělsku. Je na tom podobně jako návštěvník Afghánistánu, zda navštívit nebo nenavštívit novoroční adrenalinový sport buzkaší, který se odehrává na koních, při němž se prolije mnoho potu i krve a v sázce je život jezdců i koní. Je to vábivé, když se takového afghánského adrenalinového sportu na velkých stadionech účastní i takoví borci a vládní činitelé jako byl Henry Kissinger.

Další otázkou je, zda se režisérovi naturalistickým provedením znásilnění zdaří vyvolat v divácích to, co se zdařilo Hosseinimu – prožitek bezmoci, zoufalství a zrady, že já jako vypravěč a svědek násilí jsem nebyl schopen násilí zabránit. Pokud režisérovi o tento divácký zážitek skutečně jde, tak pravděpodobně vypráví o svém pojetí katarze a zve ke katarzi dalších skutečných i potenciálních viníků, ale stále velmi riskantním způsobem.

Volat po zakázání hry nemá smysl ještě z jednoho důvodu. Autor hrou tvrdě obviňuje celé křesťanstvo, je-li násilníkem ve hře sám Ježíš Kristus. Není to výpad proti Ježíši z Nazareta. Autor neklade a neřeší christologické otázky. Jde o tvrdý útok na sebevědomé a sebespokojené křesťany. Kristus vystupuje zjevně jako klasický Antikrist. Chorvatský autor Oliver Frljič chce říci, že to, co zavinili věřící křesťané v balkánské válce, zpochybňuje samotné kořeny křesťanství, samotného Krista proměňuje v očích muslimů, ale vlastně i mnohých křesťanů, v Antikrista, který se stává garantem násilí a absolutní nesnášenlivosti etnické i náboženské.

Pravoslavná církev i římsko-katolická církev během balkánské války dezinformovaly veřejnost pomocí mnoha fake news. Popíraly existenci koncentračních táborů i genocidu muslimů. Od roku 1992 do roku 1995 zahynulo přes 70 tisíc muslimů a přes 30 tisíc jinak věřících či ateistů. Římsko-katolický biskup Ratko Peric a někteří členové františkánského řádu v Bosně v oblasti Mostaru podporovali katolické milice v čistkách obyvatelstva. S vědomím papeže Jana Pavla II. pak v roce 1996 bosenští katoličtí biskupové sepsali omluvný list, v němž však jen velmi povrchně prosili za prominutí, pokud byl někdo postižen „nespravedlností synů katolické církve“ O potrestání činitelů nespravedlnosti nebyla řeč. A že muslimové během války odpovídali podobným způsobem, je také pravda. Jejich zvěrstva jsou stejně neomluvitelná, ač méně početná.

Že děsivé násilnictví ateistů, křesťanů i muslimů v balkánské válce ušlo naší pozornosti, je pro nás příznačné, protože my jsme přijímači a naivní konzumenti fake news. Rádi to vše bagatelizujeme a ještě raději jezdíme do Chorvatska na dovolenou. Někdo přece jen zajede na výlet do Mostaru, ale víc si nepřipustíme. Evropské a zejména americké veřejnosti nic z toho neušlo, jak o tom svědčí zprávy amerických časopisů nebo lidsko-právní konference na Samford University, Birmingham, Alabama (2004), jejíž příspěvky jsou zpřístupněny v knize. Frederick M. Shepherd (ed.) Christianity and Human Rights (2009). Kniha je dostupná v knihovně Evangelické teologické fakulty UK v Praze.