Každý starověký uzurpátor tvrdil, že ruší chaos a zavádí staré božské pořádky, tedy přirozený řád. Moderní autokraté nabízejí totéž. Zachraňují nás před krizí a učí nás hledět s nostalgií do vzorové minulosti. Spatřují tam imperiální říše, které se jejich přičiněním opět obnovují: Erdogan, Putin, Xi Jinping, Trump, Orbán, zastánci brexitu, rakouští monarchisté (2004), neonacisté, jak připomíná turecký novinář Elif Shafak.
Je-li přirozeností člověka agrese, je-li člověk predátor, tedy člověk člověku vlkem (Hobbes), jsou členové opozičních stran nepřátelé, které je nutné umlčet, popř. zlikvidovat (Erdogan). Jsou-li novináři nepřátelé lidu (Trump, Zeman, Orbán, Erdogan), pak je jistě přirozené, aby nám vládla pevná ruka osvíceného manažera. Demokratické způsoby ochrany právní kulturou jsou přece poněkud zdlouhavé a nedokonalé.
Novověká demokracie je společenský vynález, nikoli odvěký či přirozený řád. K vytváření prvních kroků k tolerantnější společnosti se v české společnosti zavázali čeští, moravští a slezští pánové vytvořením České konfederace 1619, do které zapracovali Rudolfův majestát z roku 1609, respektující svobodu náboženského vyznání a to pánů, měšťanů i poddaných. Projekt tolerance byl pohřben Bílou horou (1620), popravami (1621), vyhnáním evangelických kazatelů (1622 – včetně J. A. Komenského), zrušením Rudolfova majestátu (1627). To vše bylo zpečetěno Vestfálským mírem (1648). Demokratické principy u nás zakořenily opět díky K. H. Borovskému, T. G. Masarykovi, Ústavou z roku 1920, díky autorům Zásad ČCE, zákonem č. 120/1976 Sb., díky signatářům Charty 77, členům VONSu a dalším nezávislým iniciativám, a zejména pak díky autorům demokratické Ústavy z roku 1993. Jí zaštítěn může se předseda ústavního soudu Pavel Rychetský (a další nezávislí soudci a státní zastupitelé) ubránit proti rozvratně despotickým útokům „hradu“, který se inspiruje ruskými a čínskými vzory a cíleně zpochybňuje demokratické principy a férové zásady naší společnosti.
Podle amerického magazínu Foreign Policy (James Traub) jsme ještě nepodlehli populisticko nacionalistické ideologii. Pouze menší část české společnosti podléhá iluzi, že se pod vedením silného vůdce staneme blahobytně prosperující firmou, a kromě českých monarchistů nejsou občané unášeni nostalgií po návratu imperiální říše. Z hlediska českého nacionalismu též není na co vzpomínat. Jsme nemocní jiným způsobem. Stáváme se jaksi otupělí: vůči faulům politiků proti „nepřirozeným“ politickým vynálezům jako je existence Senátu, svrchovanost Ústavy, tolerance všech náboženství světa v bezkonfesním státě, i vůči odsuzování neziskového sektoru ex-prezidenty, prezidenty a dalšími politickými podivíny.
Nostalgičtí nejsou zejména ti, kteří stále podporují demokratické principy v mediálním i politickém světě. Obzvláště křesťanská žurnalistika by měla více vstupovat do investigativního prostoru a solidarizovat s Respektem, Reportérem, Deníkem N, DVTV, radiovým vysíláním Hergot. Facebookoví čtenáři by navíc měli sledovat tištěná média a vstoupit do tištěné debaty, která je namáhavá, ale má šanci se stát svědomím společnosti (Timothy Snyder, Tyranie). Je zapotřebí podpořit ty, kteří ve školách, v nemocnicích, v neziskových organizacích, v knihovnách, muzeích, obchodech, v křesťanských církvích, židovských a islámských obcích (atd.) dnes a denně dokazují, že je možné usilovat o společenský smír, navzdory nepřízni některých politických manažerů a mediálních i náboženských nostalgiků. Chovejme se tedy nepřirozeně a nepodléhejme celosvětově nastartované nostalgii.