Sto let od Prohlášení nezávislosti československého národa 18. 10. 1918
Autorem Washingtonské deklarace
je T. G. Masaryk, jak dokládá historická studie J. B. Kozáka (1968). Prozatímní vláda ve složení profesor T. G. Masaryk, Dr. Eduard Beneš a generál Dr. Rastislav Štefánik ji zveřejnila v Paříži 18. 10. 1918, a tím rozhodla, že nový státní útvar, založený a slavnostně vyhlášený 28. 10. 1918, bude republikou a nikoli monarchií.
Vítěznými mocnostmi uznaná prozatímní vláda v prvé části dokumentu odsoudila rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 jako nestoudné a ponižující pro ostatní národnostní menšiny rakouského mocnářství; dále odsoudila habsburský dvůr za napadení jiných národů rozpoutáním světové války; a odsoudila dosavadní bojkotování světového vývoje směrem k demokracii a k sociálním reformám. Habsburská dynastie nadále představuje trvalou hrozbu světovému míru. Dále deklarace odmítá tvrzení, že by německá (hohenzellerská) a rakouská (habsburská) dynastie byly božského původu. Z toho důvodu odmítá božské právo králů. Odmítá dále autoritu obou dynastií a usiluje o jejich „zničení“. Jestliže český národ ze svobodné vůle zvolil Habsburky na český trůn, ze stejné vůle je z trůnu dnes sesazuje.
V programové části
se vláda přiznává k ideálům světové demokracie, jak je definoval W. Wilson, zejména k rovnosti národů. Dále se přihlašuje k americké, puritány iniciované lidsko-právní tradici 17.–18. století; k projevům Abrahama Lincolna, které vedly ke zrušení otroctví; a teprve na třetím místě se přihlašuje k evropské lidsko-právní antiklerikální tradici francouzské, která sice byla vyhlášená již ke konci 18. století, ale začala se uskutečňovat až na počátku 20. století. V duchu Masarykovy koncepce českých dějin vláda označuje československý lid za národ Komenského. Dále načrtává základní rysy budoucí ústavy, která vykazuje zásadní rysy rovnosti mužů a žen. Je výslovně řečeno, že ženy mají být zrovnoprávněny politicky, sociálně a kulturně. Také má dojít k odluce církve a státu, což byl pro Evropu málo obvyklý požadavek, avšak zcela běžný v americké ústavní tradici a též v české reformaci, zejména zásluhou Komenského, který navazoval na reformační teologii Bezovu a Kalvínovu. Zcela odmítal machiavelistické teorie a silný stát hobbesovského ražení.
J. A. Komenský by se měl stát směrodatnou postavou
také pro nás dnes, a to nejen v pedagogice, ale i v politice, právě pro své pojetí evropanství a zejména pro svou morální orientaci. Komenský ve Všenápravě usiluje o vytváření nových útvarů státních, církevních i mezinárodních. O novém uspořádání společnosti sní Komenský uprostřed bojů „třicetileté války“. Záblesky svobodnějších a spravedlivějších poměrů spatřuje v Nizozemí, Anglii a Nové Anglii, tj. Americe. V 17. století se stala Amerika pro mnohé diskriminované evropské protestanty zemí zaslíbenou. A novoangličané stáli o vzdělané osobnosti. John Wintrop Jr. zval osobně Komenského při jeho pobytu v Londýně, aby zorganizoval americké školství na místním vysokém učilišti pro puritánské pastory – na Harvardu. Komenský odolal vábení a raději zůstal v Evropě, kde se chtěl nadále potýkat s aristokratickou nadřazeností šlechty světské i církevní (každý opat a biskup dosáhl na šlechtický titul a stal se tak součástí vládního aparátu monarchie).
Komenský zůstal v Evropě
obtížené společenskou nespravedlností, nevolnictvím, městskou chudinou, rozbroji a náboženskou nesnášenlivostí. Jeho postoje jsou pro nás inspirující. Od roku 1622 nesměl, stejně jako ostatní protestantští kazatelé, kázat a pobývat v českých zemích, skrýval se a odešel až roku 1628. Pociťoval odpovědnost za Evropu, byť již byl několik desítek let uprchlíkem, cestoval po celé Evropě a žádal evropské elity o ukončení válek a rozbrojů, někdy však podporoval i ozbrojený odpor. Stále však pociťoval odpovědnost za český národ. Pro české pozůstalé protestanty v habsburské monarchii nechal tisknout zkrácená vydání bible, zpěvníky a bratrskou konfesi. Cítil solidaritu s obyčejnými lidmi a neřekl s našimi některými lékaři „Děkujeme, odcházíme!“ Jistě, že každý má právo si vybrat zemi, ve které chce žít, ale lékařský stav nemá právo vyhrožovat odchodem. Při zpětném pohledu lze říci, že k získávání výhody nátlakem by se nepřidali ani lékaři 19. století. Takový František Hamza (zakladatel sanatoria v Luži-Košumberku), by to považoval za nemorální požadavek.
Je nutné vyčítat voličům Andreje Babiše, že podporují nemorálního podvodníka, který dbá jen na profit. Ale samotní kritici by kvůli profitu neměli vytyčovat nemorální požadavky, popř. podporovat svými požadavky rozevírání nůžek mezi bohatými a již opravdu chudými, což se samozřejmě netýká jen lékařů. Na rozevírání nůžek má samozřejmě podíl i Andrej Babiš, již jen tím, že jeho dotační provinění je dvojnásobné. Nejen, že se obohatil, ale zároveň okradl toho, kdo měl na dotaci legitimní nárok. Nedostal ji tedy ten, kdo ji opravdu existenčně potřeboval, aby mohl nastartovat smysluplné podnikání.
Komenský myslel v ekumenickém rozměru.
I v tomto směru je nám dnes příkladem. Prosil věřící o nápravu v jejich společenstvích, jednotách, církvích. Šlo mu o reformu všech náboženských společenství. Křesťané se měli stát ekumenickou pluralitní krásnou církví. Jako realista věděl, že to bude společenství s mnoha chybami, ale tíhnoucí k dobru a spravedlnosti. Věřil, že tímto způsobem ubude násilí, manipulace, znásilňování ducha i těla. Ve Všenápravě prosil za všechny, tak jako někteří proroci, někteří křesťané středověku a počínajícího novověku. Prosil za obyvatele Asie, Afriky, Ameriky konkrétně za uruguayské Indiány, ale i za muslimy, židy a samozřejmě evropské a americké křesťany. Všechny kontinenty se podle Komenského měly spojit v jakési OSN raného novověku s centrem v italských Benátkách – v mezinárodním obchodním centru, když se mu to nepodařilo učinit v centru mezinárodního obchodu v Londýně.
Všimněme si, že Komenský počítal i s muslimy, i když mu trvalo asi třicet let, než se zbavil strachu, ostychu a předsudků a zařadil je mezi národy světa, za které se máme modlit, i když Evropa s nimi bojovala. Tvrdě by pokáral politické činitele – a církevní též, že se nechtějí starat o „syrské uprchlíky“, a lid by podle učení švýcarské reformace vyzval k neposlušnosti nehumánních politiků a k morálnímu nátlaku na politické tupce a křesťanské asociály.
V Komenského vizi o sblížení národů a náboženství se naplňuje prosba autora 1 Tm 2, 1–3, že v prvé řadě se máme modlit za všechny lidi, a pak teprve za státní instituce, jež se o nás mají starat vydáváním spravedlivých zákonů, které podporují sociální smír a mír mezi národy.