Chci podpořit Petra P. Payna (Protestant 3) – když tvrdí, že horizontem spravedlivého trestu je přivedení provinilého k pokání, tj. k proměně chápání své existence.
Delikvent zůstává člověkem a již od starověku je tomu tak, že si zaslouží smysluplný trest. Ten proto nesmí být likvidačně krutý a nezvyklý (tento princip převzalo anglosaské právo z bible a platí dodnes v téměř jedné třetině světa). Bibličtí autoři prosadili, že potrestáním nesmí dojít k tělesnému poškození jedince. Konkrétně to znamenalo, že za krádež peněz či nějakého předmětu či zvířete nesmí být delikventovi useknuta ruka či poškozena jiná část těla, ani vyloupnuto oko za oko. Nesmí být zbaven možnosti časem dluženou částku odpracovat nebo celou věc nahradit z vydělaných peněz. Trest smrti je tedy nesmyslný, proto někteří starozákonní a všichni novozákonní autoři včetně Ježíše Nazaretského odmítají trestat smrtí. Poprava prostě není adekvátním trestem. Nic se tím na člověku nezmění.
Jan Hus ve výkladu Desatera tvrdí že „svobodný i vězeň i v žaláři i všude móž je (božie přikázanie) člověk, když chce, naplnit; neb by nic neměl aniž kterým údem hnúti mohl, vždy má vóli svobodnú, již móž boha nade všechny věci milovati. Protož nižádný nemóž mieti výmluvy, by nemohl přikazanie božieho naplniti.“
Hus nepochybuje, že i ve vězení člověk zůstává lidskou bytostí. Lidská důstojnost i svobodná vůle nejsou před boží tváří porušeny ani vsazením do žaláře. Člověk zůstává stále obrazem božím. Má stále důstojnost rodu homo sapiens. Má stále svobodnou vůli a je za své jednání odpovědný. Je možné, aby se i ve vězení rozumně rozhodoval, rozeznával, co je dobré, a změnil se sebereflexí, popř. došel k pokání a nápravě. Navíc i v rámci věznění, pronásledování či vyhoštění z nábožensko-politických důvodů postižený může následovat Krista. Navzdory nespravedlivému soudnictví může následovat Krista a je vyzbrojen k odpírání antikristovým silám společenského systémového zla církevních struktur (Otčenáš).
Zkušenost některých vězňů 20. století je podobná, jak dosvědčuje Božena Komárková ve stati „Čemu nás naučila válka“. Podobně autor starověkého vyprávění o Josefovi a jeho bratřích je přesvědčen, že vězeň v žaláři či otrok v panském domě (v Putifarově domě) stále disponuje důstojností, kterou si nemá nechat vzít. Ač v cizině, žije Josef svůj život před tváří Hospodinovou. Autor vyprávění vykresluje otroka Josefa jako mravně integrovanou osobnost. V očích Hospodinových neztrácí důstojnost a je s ním v rozhovoru. Josef např. odvozuje své umění výkladu snů z Hospodinovy moudrosti. Vykládá je s dopadem do konkrétní situace, po způsobu biblických mudrců či proroků.
O úkladném vrahovi starověcí autoři překvapivě tvrdí, že si za určitých okolností nezaslouží trest smrti, projeví-li se typicky lidským způsobem, uvědomí si hloubku své viny a zatouží po nápravě toho, co se reálně napravit dá. Kainovo pokání je pro autory starozákonního vyprávění důvodem k vyhlášení omilostnění vraha Hospodinem. Tváří v tvář autoritě, která přesahuje naši lidskou schopnost chápat i konat, je kajícímu člověku přiznáno právo na život, a nikdo ho nesmí zabít. Získává znovu důstojnost lidství. Spravedlnost (trest i milost) má napomoci k získání rozpoznání ceny života druhých. Kajícník získává vhled do hrůznosti provinění i reálné platnosti odpuštění, které ostatní lidé nesmí popřít.
Že takové rozpoznání hrůzy provinění nakonec nevěřící i věřící delikvent nemusí unést a sáhne si na život, o tom svědčí příběh Hany v Schlingově knize Předčítač. Hana ve vězení překoná své životní znevýhodnění, sama se zbaví negramotnosti a čtením novin a knih se dopracuje k tíživému rozpoznání hloubky nelidskosti svého dřívějšího jednání. Chce několika pozůstalým alespoň něco částečně nahradit. Její drobné dárky pozůstalí odmítnou a ona je tím raněna. Je tak plně utvrzena v tom, že některé věci jsou nenapravitelné, a nevěří, že jsou odpustitelné. Vina ji traumatizuje, pohrdá sebou, ztrácí smysl života. Přestane o sebe pečovat. Začíná být nevzhledná a apatická. Absence kontaktu s lidmi, které měla svým způsobem ráda, absence kaplanské pomoci ji dožene k zoufalství a sebevraždě. Schlinkova kniha je tak nakonec zásadním svědectvím o důležitosti kaplanské pomoci provinilému. Bez ní může člověk propadnout zoufalství, troskotá, a sám se potrestá.
Zásady ČCE (tuto část koncipovala Božena Komárková) potvrzují zápas o důstojnost lidství z jádra evangelia. Proto se kaplanská služba může stát pomocí delikventům a ponaučením pro veřejnost, že pro křesťana „zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej božímu i lidskému odpuštění.“ s. 88) Pro kaplany, věřící i nevěřící studenty teologie stojí problém viny a pokání (sebereflexe) pod zaslíbením, že hloubka vlastní viny je rozpoznatelná. Toto rozpoznání za určitých okolností i osvobozuje od sebepohrdání a napřimuje k nové životní šanci. Bez dostatečně hluboké sebereflexe je ovšem otázkou, zda student teologie (zmiňovaný v debatě: Payne, Kuchař, Kočnar) vůbec ví, o čem to vlastně mluví, popř. píše dlouhá pojednání. A není to tím, že by byl nevěřící. Rozpoznání viny a důstojnosti lidství je přístupné věřícím i nevěřícím. Pastorace druhého není výsadou jen křesťanů, ale i jiných náboženství, včetně ateistů – alespoň v Anglii již s touto ateistickou kaplanskou službou umírajícím začínají.