Istanbulská úmluva se týká ochrany žen a dívek ze všech společenských vrstev bez ohledu na jejich věk, náboženství, sociální původ, migrační status či sexuální orientaci. Stejná ochrana má být vztažena i na jiné možné oběti domácího násilí, děti, muže a seniory. Konkrétně se týká činů fyzického a psychického týrání, nebezpečného pronásledování, sexuálního násilí včetně znásilnění, sexuálního obtěžování, vynucených sňatků, mrzačení ženského genitálu, vynuceného potratu a vynucené sterilizace. KDU-ČSL a biskupská konference sice přitakává, že domácí násilí je nutné potírat, ale též varuje, že přijetím této úmluvy dojde k znevážení přirozené instituce manželství, k znevážení přirozených sexuálních vztahů muže a ženy. Synodní rada ČCE se ke kritikům Istanbulské úmluvy nepřipojila a vyzvala k její podpoře. Tak jako vláda a mnohé neziskovky zve k podpoře důstojnosti těch, kdo jsou dnes některými křesťany zesměšňování či ponižováni kvůli své údajně nepřirozené sexuální orientaci.
Kategorii přirozenosti sice kritici istanbulské smlouvy nikde nedefinovali, ale předpokládají, že ji všichni chápou jako oni, totiž jako argument, přesvědčivý již jen tím, že se o něčem tvrdí, že je to přirozené. Každá kultura, jak nám dokládají etnologové, přitom považuje za přirozené něco jiného. V případě manželství praotec Jákob považoval za normální, že má čtyři ženy, s nimiž legitimně zplodil 12 synů a jednu dceru. Také otec pozdějšího soudce Samuela měl legitimně dvě ženy. A Adam měl zase legitimně jen jednu ženu. V hebrejské kultuře se nemluvilo o přirozenosti či přirozeném společenském řádu od počátku světa, ale o smluvně limitovaných institucích a legalitě. Ta dovolovala rozmanitost modelů manželství – monogamní i smluvně definované čtyř-ženství. Proto se zde nehovořilo o jednom přirozeném modelu manželství. Všechny formy byly stanoveny lidmi, nikoli stvořitelským řádem Hospodina. Přátelskou smlouvu mohl uzavřít dokonce i muž s mužem (Jónatan a David), a biblický vypravěč v tom nevidí nic nenormálního a nemorálního, na rozdíl od četných legislativců knih Mojžíšových. Ježíš Nazaretský nenavazoval na jejich nemilosrdné pojetí spravedlnosti, např. nepožadoval přísné potrestání smrtí za odpadnutí od víry nebo manželskou nevěru, jak naopak taxativně vyhlašovala mnohá starozákonní nařízení. Teprve později začali křesťanští teologové hovořit o stvořitelských řádech a jednom závazném modelu rodiny či státu, který si prý přeje Bůh. Abraham měl zpočátku jednu ženu a ta měla jednu služebnici, která se na nějaký čas stala jeho konkubínou, a porodila mu syna. Po smrti Sáry si Abraham vzal za manželky ještě několik dalších žen. Apoštol Pavel ho za to nevylučuje ze společenství Izraele a považuje ho za praotce víry. Zaslíbení jemu daná Hospodinem označuje za platná i pro nás křesťany z pohanů, jsme jejich dědicové. Bůh Stvořitel neoznačuje nějaké vztahy a instituce za přirozené a proto jedině dobré. Lidské vztahy a instituce jsou vždy dílem člověka. Pokud neponižují druhého, jsou Bohem chtěné a čisté, včetně smluvně potvrzeného partnerského vztahu pastýře Davida s princem Jónatanem.