To krvavé uvnitř
je tak bezbranné
na dlani nachladne
schované se ztratí
nebo se rozplyne
zmizí mi z očí.
Proto ho nabízím
čtenářce veršů
posluchačce kázání
té spřízněné duši
osamělé a čekající v klubu
těch tak samotářských
dobrodruhů a dobrodějek
s obavou, že nadarmo.
I když zdarma, toliko z milosti
Čtení: Lukáš 10,25-37
Text: Marek 10,17-22
Svíčka hoří
srdce sténá
slova moří
stále stejná bílá stěna
Proč tu sedím
proč poslouchám
ústa nevědí
proč jazyk nastavuji mouchám?
27. 1. 1997
Tma padá do snů
oči kříží zbraně se dny
až střetnou se dny beze snů
mříže ohraničí pocit prázdný.
3. 4. 1997
Čtení: Izaiáš 55,6–11
Text: Lukáš 12,54–59
Také zástupům řekl:
Křik z noci.
Nebyla to ona?
Pod čí mocí
skrývá mě clona?
Touha ženoucí k nepředstavitelnému
strach před úzkostí
přec tu sedím, poddán jen jemu
z jejích kostí jsou mé kosti.
Tak kam pohnout se mám
kam obrátit svůj pohled?
Pomalu usychám
pomalu zabírá dennodenní jed
ta přítulná známá
od níž odtahuji rty
(Jendovi Vlasákovi)
Inspirace starce,
jenž smrt jen vyhlíží
trochu krotce
ke kobce života se blíží
napříč zkušenosti
budoucnost prolomí
zlámané kosti
zhroucené svědomí
a tak do domu bez dveří
jsme vešli otevřeným nebem
ať věří či nevěří
buď bolest buď bezvědomí zebe
jen smrtí život prožijeme
Čtení: Matouš 14,1–12
Text: Matouš 14,13–21
* * *
Dalekosáhlé bývaj’ plány
daleko bývá jitřní svit
do dálky se táhnou šrámy
a nedaří se je zatajit.
* * *
Tma poznání zalomila se mi
východ myšlenek neuzdál se
o nové světlo, novou zemi
přidá den na své kráse.
* * *
Jedině černá
posouvá vlak asociací
popel a saze
jsou šedé
Černá je samota
černá je tma
černé je obočí
z kterého uletěl Jan Skácel
Nemám rád
černé pivo
černý humor
taky ne
beznaděj není černá
je bez barev
schovaná uvnitř
11. 8. 1990
Zastav zastavárnu
básně z r. 1996
***
Proč, nač a zač
tak kladou se odpovědi
na náladu bez otazníků.
Sám bezmoci pomáháš
když nevědomost všude vědí
a mapy podávají průzkumníkům.
Zkoumám, co je známo
třesu se před výsledkem čtyři
dvě a dvě na ruce obracím
přitahuješ mně znovu mé dáno