v pořadu Českého rozhlasu Nebe dokořán v neděli 18. 9. 2005. Básně citované v rozhovoru vybral a četl Karel Vepřek.
A strašná touha být, / třeba bez radosti, třeba bez naděje, / připíná neustále černá křídla / strachu z nebytí. / Ale až umřu doopravdy, / i z ticha hlíny / ještě zavzlyká tvým krokům vstříc / má láska.
Tento citát z Jaroslava Seiferta jsem našel jako motto v knize básní Jiřího Šimsy. Nese název Navzdory a vydalo ji jako druhou v řadě poezie Evangelické manufakturní nakladatelství. Jiří Šimsa pochází ze známé disidentsko-evangelické rodiny faráře a po delším studiu na evangelické teologické fakultě se stal také farářem. Jak se dostal k psaní básniček, už nám poví sám:
U mne došlo k takovému prozření, řekl bych více politickému, když u nás proběhla domovní prohlídka 11. ledna 1977 v souvislosti s podpisem mého otce pod Chartou 77. 6. ledna jsme byli na koncertě skupiny Progress, kam nás můj bratr odvedl, aby náhodou nedošlo k nějakému zatčení, a když jsem se vrátil z koncertu, napadla mne první báseň, kterou jsem si zaznamenal.
To ti bylo kolik?
Narodil jsem se v r. 1964, takže mi bylo dvanáct a půl roku.
Jan Balabán v předmluvě k tvé knize Navzdory zmiňuje, že sis už v té době vydával také samizdat Vševěd…
To byl první samizdat, který jsem vydal. Byl tématicky věnován Karlu Havlíčku Borovskému. Přebásnil jsem tu také některé povídky Jacka Londona. Tomu Karlu Havlíčku Borovskému byla věnována dvě čísla, jedno bylo věnováno Karlu Krylovi. Potom jsem vydával samizdat Patník. Když jsem se potom seznámil s klukama z Nového Města, kteří se scházeli v Hašišboudě, tak jsme s Jéňou Machalou, mým kamarádem, vydávali časopis Bouda, vyšlo asi sedm čísel.
Myslíš, že nějaké exempláře měla také tehdejší StB?
To nevím, myslím, že ne. Ale strašně mě potěšilo, když jsem viděl na výstavě samizdatů v r. 1990, že tam bylo také jedno číslo Boudy.
Tos' byl asi inspirován domácím prostředím, kde jsi se samizdatem přišel zřejmě velice brzy do kontaktu.
O vydávání časopisů jsem slyšel, a inspirovalo mě to. Tatínek a můj kmotr Ladislav Hejdánek vydávali vlastní samizdaty v padesátých letech. Ta práce redaktorská a vydávání časopisů se mi vůbec líbilo jako taková dobrodružná činnost. Jak dělat časopis jsem už znal z povídek Marka Twaina nebo Jaroslava Haška.
Neměl jsi s tím problémy ve škole?
Ne, naopak. Boudu jsem na střední škole knihkupecké dával i do mladších ročníků, a dokonce jsem získal i jednoho přispěvatele. Jedno číslo nešlo mezi spolužáky v mé třídě, ale v jiné, kteří o to měli také zájem.
Takže školy jsi vystudoval bez problémů?
Školu jsem vystudoval bez problémů, až na to že jsem čtyřikrát dělal přijímací zkoušky na gymnázium, na které jsem se naštěstí nikdy nedostal. Ale přišel jsem na knihkupeckou školu, kde bylo vyučování češtiny a světové literatury mnohem kvalitnější než na tehdejších gymnáziích, takže to bylo vlastně štěstí.
A jak to vlastně bylo s tvým studiem teologie?
Na teologii jsem se přihlásil v r. 1984, kdy jsem nebyl přijat. Potom v r. 1985 jsem byl přijat na odvolání, jenomže po půl roce jsem onemocněl a byl jsem čtyři a půl měsíce na psychiatrickém oddělení, takže jsem opakoval první ročník. Potom jsem postoupil do druhého, znovu se opakoval pobyt na psychiatrickém oddělení, a tím pádem, tím neustálým opakováním a přerušováním se mi studium natáhlo na těch neuvěřitelných jedenáct a půl roku.
V současné době působíš jako seniorátní vikář a redaktor časopisu Protestant, tam máš na starosti co?
Jako seniorátní kazatel – mou hlavní náplní práce je kázání po seniorátě, minulý rok jsem také vykonával biblické hodiny v Heršpicích a ve Slavkově. Starám se o seniorátní knihovnu. A v Protestantu vybírám pro pravidelnou rubriku každý měsíc nějakou báseň. To nejsou moje básně, ale někoho jiného, buďto cizích autorů nebo českých, zavedených nebo těch, kteří tisknou u nás v Protestantu básně poprvé.
Mě velice zaujalo jedno motto, kterés vybral do jednoho z oddílů své knihy Navzdory, a to bylo motto od Jaroslava Seiferta, úryvek z básně Korálové náušnice.
Je to z jeho sbírek, které vydal v osmdesátých letech, kdy vlastně padl takový zákaz, kvůli němuž mu básnické sbírky nevycházely. Je to ze sbírky Býti básníkem, vyšla myslím 1984. Seifertem – zvláště jeho posledními sbírkami, počínaje Deštníkem z Picadilly – jsem byl fascinován – jak dovede prosté věci vyjádřit prostým jazykem, ale přitom je tam vždy přítomná poezie. Tehdy jsem ale neznal jeho básnické sbírky z třicátých let. Ty jsem četl před nedávnem, a zaujaly mne ještě více. Vlastně mne vrátily od takového odklonu od Jaroslava Seiferta, kdy jsem více četl Oldřicha Mikuláška nebo Jana Skácela nebo Vladimíra Holana. Ale sbírky z třicátých let mne vrátily nazpět tomuto velkému básníkovi.
Ty básně ze sbírky Navzdory jsou z jakého období? Měl jsi už předtím nějaké básně vydané?
Toto je první sbírka, která mně vyšla knižně. Předtím mi vyšla jedna báseň ve sborníku Charty, kde popisuju dění při domovní prohlídce. To je báseň z těch třinácti, čtrnácti let. A potom mně vycházely básně v časopisu Protestant.
A tyto básně jsou tedy z jakého období?
Začínají rokem 1981, to je myslím jedna báseň, z doby, kdy jsem chodil na knihkupeckou školu v Luhačovicích. Byla a je to doba prvních lásek nebo spíše zklamání z toho, že jsem o tyto první lásky přišel.
A najednou mne přepadl stesk na umřití. / Radio ztichlo. / A bylo to pryč? / Avšak jistota / že se ten zabiják za mnou plíží / mi dýchala alkoholickými výpary na krk / a s ní všechna ta krása / úzkosti / která se dere hrdlem / a stahuje ho / žaludek vytlačuje / všechna ta rána / kdy strach nedovoluje vstát / podívat se druhým do očí / ta krása / ubitá pocitem / že je potřeba něco říct / nežít jen tak mlčky / všechny ty kroky / zbavené klidu / a sebejistoty / že žít se dá jakkoli. / Proč to je zrovna takhle? / Co je pak láska? / Možné je / že byla a už není? / Šílenství ptáků ve větvích. / Hlasitě se vykřičet? / Možné je, zůstat v ústraní / v tichu pracovny / usnout nad nedopitým pivem? / 12. 4. 1985
Na přebalu knihy je také zmíněno, že jsi dostal dobrou univerzitu bytových seminářů. Jak ty probíhaly?
Takové první bytové semináře vlastně byly klasické evangelické biblické hodiny u Milana Mrázka, který však tyto biblické hodiny pojal šířeji, a tím rozšířil také okruh lidí – nepřicházeli jen z evangelických církví, ale i od katolíků nebo také ti, kteří měli zájem o různá náboženství, často se tam střídaly poznámky o buddhismu… No a potom, když jsem přišel do Prahy, začal jsem chodit na filosofický seminář u Ladislava Hejdánka a teologický seminář u Milana Balabána. A vlastní seminář pro mne a mého přítele Mirka Pfanna pořádal Jan Dus, který nám vykládal dějiny starého Izraele.
Ty jsi vlastně žil v takových dvou světech, ve světě undergroundu a ve světě církve, jak jsi tyto dva světy vnímal?
Svět undergroundu, to byl svět mého bratra, ke kterému jsem v těch třinácti, čtrnácti letech vzhlížel, svět jeho kamarádů. U nás doma se objevovali lidé s dlouhými vlasy a velmi brzo jsem slyšel Plastic People, jejichž hudba mne nepřestala fascinovat doteď. Tam jsem se i cítil jako rovný mezi rovnými, kdežto v církvi jsem se oproti undergroundu cítil být více outsiderem.
V té „oficiální“? Nebo existovala nějaká odnož, která si žila svým vlastním životem?
No, když jsem byl starší a začal jsem jezdit na Zbytov (statek Jana Kellera a Vojena Syrovátky u Jimramova – pozn. red.), tak jsem poznával, že jsou lidé, kteří také znají něco z té undergroundové kultury a poslouchají podobnou hudbu jako já. A tak se to trochu změnilo. Dorost, nedělní škola a mládež v tom Brně pro mne znamenaly spíš přátelství z mládí, než že bych do toho vrostl nebo se tam cítil jako ryba ve vodě. Ale potom na Zbytově jsem poznal tehdejší bohoslovce, kteří začali chodit na fakultu, a zjistil jsem, že i tady se můžou zpívat písně Charlieho Soukupa.
Popsanou masku do koše zahodit / tvář pod ní – to ty – umožňuje vyjevit / že bez masek titulů přisedne ke stolu hříšníka / beznadějců s hrozivým pocitem, kdo jsem nadále já. Poslání, které pronásleduje až do konce / ne bezmyšlenkovitě / s rozmyslem / teď, teď ještě ne / až v příští poště / teď posedět s druhým / který neví kudy kam / jak dožít rána / příště zemřít do vzkříšení / stává se a není / jen tak mimochodem. Tak lidský život proběhl časem / na prostoru díry v zemi / rozprostraněné břevnem / které zezadu drží rozevřenou náruč / všichni zpovzdálí. Byl stvořen k obrazu / šel a prošel obrazem / jenž odkazuje následujícím / to prázdno / do něhož zezadu nakoukne / Kristus, Pán Bůh náš s úsměvem Ducha svatého. Na pochodu za obrazem už na obzoru / poutníci v cizí zemi / nevlastní jejich zažitému pokoji domova. / 20. 12. 1990
Co prožíváš při tom psaní? Je to tak, jak říká třeba Jan Balabán v předmluvě, že to je nějaká tvoje zpověď?
Já myslím, že to je spíš deníkový zápis, proto u každé básně uvádím datum, kdy byla napsána. To datum jsem si vyčetl v samizdatové tvorbě Aleše Březiny, ale potom jsem u Milana Kundery v knize Život je jinde našel popis básníka: spočívá v tom, že se vyjadřuje k přítomné chvíli. Proto je důležité tu přítomnou chvíli zaznamenat, že básník je vlastně upřímný k té chvíli a k té situaci, do které on píše v té minutě nebo v těch hodinách, kdy báseň tvoří. A já spíše čekám, až mne napadne první verš, potom báseň napíšu velmi rychle a pak o ní přemýšlím, když už je napsaná, a někdy hledám smysl až do současné chvíle…