Čtení: Matouš 14,1–12
Text: Matouš 14,13–21
V ten čas se tetrarcha Herodes doslechl o Ježíšovi a řekl svým sluhům: „To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých; a proto v něm působí mocné síly.“ Tento Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: „Není dovoleno, abys ji měl za ženu.“
Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka.
Na Herodovy narozeniny však dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, a on jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. A ona, navedena svou matkou, řekla: „Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby jí vyhověli, a dal Jana v žaláři stít. Tak přinesli jeho hlavu na míse, dali ji dívce a ona ji donesla své matce. Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi.
Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“
Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Milé sestry a bratři!
Ježíš odplouvá na pusté místo. Právě se dověděl o pohřbeném těle bez hlavy, o hlavě Jana Křtitele na míse, o divném splnění slova vladaře, který je za pouhý tanec schopen stít proroka. V této chvíli zůstává Ježíš sám. Sám bez Jana Křtitele, svého předchůdce, kazatele, přítele.
Nečteme, jaké city se zmocnily Ježíše. Nečteme o tom, že by chtěl kázáním pomstít tohoto proroka. Nečteme, že by byl zdrcen zármutkem. Nečteme, že by ho popadl vztek. Čteme tu však, že tu zprávu Ježíš uslyšel. Že se nevyhýbal veřejnému dění ve světě, ve kterém žil. Pozorně ho pozoroval, Janovi učedníci věděli, že za ním s tou hroznou zprávou mohou přijít. A Ježíš je vyslechl. Uslyšel o činu krále Heroda, o podivných vztazích na královském dvoře, o intrikách královny Herodiady. To vše Ježíš věděl. Slyšel o tom, a nevyhýbal se tomu, co hýbalo politickým děním té chvíle.
Janovi učedníci si asi kladli otázku, co Ježíš udělá. Když byl Jan Křtitel zatčen, Ježíš zahájil své veřejné vystupování. Přišel s kázáním, které bylo stejné jako Jana Křtitele: Přiblížilo se království Boží. A nyní je Jan Křtitel sťat. Co udělá Ježíš teď? Jak na to odpoví?
Ježíš si jistě také kladl otázky. Občas je na stránkách evangelií můžeme slyšet. Kladl otázky a předkládal prosby. A to v modlitbách. Smíme si domyslet, že na pusté místo odplul proto, aby se modlil. Aby svou situaci předložil Bohu. Aby se v modlitbě mohl ptát a čekat na odpověď. Aby čekal na Boží odpověď. Boží odpověď do jeho situace. Do určité chvíle i určitého času.
Ježíš si kladl otázku, co bude s ním. Když sťali Jana Křtitele, kam povede jeho cesta? Kde skončí? Má jít po cestě, po které se vydal? Má se svým jednáním vydat do rukou těch, kteří svá rozhodnutí mění jen podle toho, jak se jim kdo právě zalíbí? Jaká je jeho pravá odpověď? A co je tedy vůle Boží? Pro takové otázky, pro takovou modlitbu bylo pro Ježíše nejvhodnější pusté místo. Chtěl tam být sám, aby se mohl obrátit k Bohu.
Ježíš na tom pustém místě chtěl být sám. A protože o jeho pohnutkách ani modlitbě pisatel evangelia víc neříká, zůstává jeho vztah s Bohem zahalen i pro nás. Proto bychom neměli ve svých domněnkách dále pokračovat a Ježíšovi, který chce být sám, bychom měli dovolit, aby na tomto pustém místě v této chvíli samotný zůstal.
A přes to všechno se nám to nepodaří. Zástupy se totiž doslechly, uslyšely, že tam je, a pěšky šly z měst za ním. Samotný Ježíš a zástupy. Sotva na to pusté místo dopluje, už ho čeká zástup. Velký zástup. Není to Boží odpověď Ježíšovi, který se právě chtěl k Bohu obrátit? Nevyslyšel Bůh Ježíše právě tím čekajícím zástupem? Nepřipravil mu svou odpověď tím, že ho postavil před zástup lidí? Ano, tak to je. Ježíšovi totiž toho zástupu bylo líto. Slitoval se nad ním. Projevil s ním své milosrdenství. Neutekl před tímto zástupem, ale přijal ho. Především však ty nejpotřebnější. Lidi s nějakým nedostatkem, s nějakou nemocí. Ty v tuto chvíli uzdravuje. Přijímá zástup, aby z jeho středu vybral jejich nemocné, kterým skutečně pomáhá. Uzdravuje je.
O zástupu jsme četli již ve čtení o králi Herodovi. O jeho přemítání, když vsadil Jana Křtitele do vězení. „Byl by ho rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka.“ Lid, zástup, hrál důležitou roli i v královských úvahách. Ty se však nezabývaly tím, jak může zástupu prospět. Král ve svých úvahách měl strach. Když slíbil cokoli splnit tanečnici, měl strach ze svých spolustolovníků. Před nimi měl strach o své královské slovo. Měl strach z Herodiady, která byla ženou jeho bratra Filipa. Měl strach ze zástupu. A po stětí Jana Křtitele měl strach, že jeho slovo neumlčel. Měl strach z Ježíše, že bude pokračovatelem Jana Křtitele. A ten měl znásobený svou vlastní pověrečností. V Ježíšovi viděl vzkříšeného Jana Křtitele. I jeho vlastní strach zachycoval něco podstatného. V Ježíšovi žilo slovo Jana Křtitele dále. A ani Ježíš nebude umlčen smrtí na kříži.
Strach krále Heroda tu stojí v protikladu k Ježíši. Ten ze zástupu nemá strach. Je mu ho líto. Smilovává se nad ním. Milosrdenství k zástupu ho vede k uzdravování jejich nemocných.
Ježíš nepřijímá ze zástupu jen jejich nemocné. I když ty nemocné na prvním a předním místě. Přijímá celý zástup. To milosrdenství, které mu projeví, je tak mocné. Nerozpustí zástup, ani když nastane večer. Neuposlechne své učedníky, kteří mu radí: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ježíš neuposlechne jejich zcela praktický náhled na věc. Jeho milosrdenství totiž nemůže být převáženo praktickými pohnutkami učedníků. Ježíš totiž může dát více, než mohou i jeho nejbližší očekávat. Také může od svých učedníků čekat více, než oni čekají sami od sebe. Možná je i poleká, když jim řekne: „Dejte vy jim jíst!“ Bůh sám totiž přivedl zástup k Ježíšovi. Ježíš se slitoval, a proto zástup nevyhání. Má mu co dát. Dokonce ho může nasytit. I když se to zdá nemožné, i když se zdá, že Ježíš skoro nic nemá, že Ježíš nemá žádnou moc oproti libovůli mocných, oproti pořádkům tohoto světa. Ježíš ve chvíli, kdy byl sťat Jan Křtitel, má své milosrdenství, svého Otce, své učedníky, a v této chvíli i pět chlebů a dvě ryby. A před sebou má zástup, který očekává, co udělá.
A nyní začíná jednat. Potom, co uzdravoval nemocné ze zástupu, poručí mu, aby se rozsadil po trávě. Ve svých rukou má pět chlebů a dvě ryby. Vzhlédne k nebi, k svému Otci, k Bohu, jehož vůli plní, a vzdá díky. Láme chléb a dává učedníkům. Učedníci zástupům. Tak přece dají učedníci zástupům jíst. Mohou dávat zástupům, to co dává Ježíš sám ze svého. Ježíš se dává zástupům. A učedníci mohou dávat to, co od Ježíše přijali. Není to jen chléb pro ně. Učedníci dostávají, aby mohli dávat. Tehdy, když obdarování obdarovávají, je dost pro všechny. I kdyby jich byl nepřehledný zástup. I když mezi těmi obdarovanými jsou děti, ženy a muži. Když obdarovávaní obdarovávají, tehdy nastává přebytek, plnost, dost pro všechny, pro všechna pokolení Izraele i pro celý svět. Ten, kdo dostává darem Ježíšovo milosrdenství, je syt a už se neohlíží po tom, co by mohl ještě dostat. Ježíšovo milosrdenství je možná nenápadné a skryté, zdánlivě bezmocné a na okraji světa. Je však dostatkem pro toho, kdo se nebojí ten dar přijmout. Ježíšovo milosrdenství je odpovědí na zvůli krále Heroda. Když je Jan Křtitel sťat, Ježíš dává sám sebe. Rozděluje sám sebe zástupům celého světa jako chléb a rybu, které je nasytí.
Ježíši, Pane náš!
Ty se nám dáváš. Celý svůj život jsi dal nám. Obdaruj nás, prosíme, abychom Tě uměli přijmout. Abychom poznali Tvou náklonnost k nám a z Tvého daru nám uměli dávat našim bližním. Uč nás, jak se smíme stát bližními těm, které nám posíláš. Amen