Čtení: Lukáš 10,25-37
Text: Marek 10,17-22
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, nebo měl mnoho majetku.
Milé sestry a bratři!
Chybí nám něco v životě? Pociťujeme svůj nedostatek tak naléhavě, že bychom byli ochotni zdržet Ježíše od jeho naléhavé cesty, vyrušit ho z jeho příprav, pokleknout a nazvat ho třeba všemohoucím?
Kdosi takový vstoupil Ježíšovi do cesty. Přišel k němu jako ke svému příteli. Jako k tomu, kdo mu může dát směrovku přímo do jeho života. Měl k němu tak velkou důvěru, že mu řekl to, co se slušelo říkat jen v modlitbě přímo Bohu. Nazval ho dobrým a naléhal na něho, aby mu poradil, jak může dosáhnout života věčného. Co pro to může udělat. On sám – tím, čeho je schopen, nač mu stačí síly a co je v jeho moci a schopnostech. Co má dělat, jaký čin ho vyvede z jeho nejistoty, z jeho hledání. Hledal u něho odpověď na svou zcela osobní, až existenciální otázku. Právě od něho čekal odpověď, která mu může dát směr, ukázat mu, jak si v životě počínat, co z něj dělá člověka. Vyplnit mezeru, která zeje právě ve středu jeho života. Tam uprostřed, tam kde se rozhoduje, tam kde se sbírají síly, tam kde z nejistoty přechází člověk do spolehnutí na Boha, že dělá právě to, co Bůh chce, proč ho stvořil. Právě tam, kde se činem z člověka stává člověk.
Co mám dělat? Že je potřeba něco udělat, to mu bylo jasné. Jemu nemusel Ježíš říkat jako tomu zákoníkovi, který ho zkoušel, že bližní je ten, pro koho něco udělám, komu pomohu, účinně a dlouhodobě. Tento kdosi nejen znal přikázání z desatera, která se týkají bližního, on je i od svého mládí dodržoval. Držel se těch směrovek, podle kterých můžeme nasměrovat svou cestu do svobody, dokonce dodržoval i to, co platí pro zaměstnance a bohaté, nezadržoval mzdu, řádně se staral o ty, kterým dával práci, a nepodváděl je ve svůj vlastní prospěch.
I když to všecko znal, a dokonce dodržoval, něco mu chybělo. Viděl, že ještě něčeho se mu nedostává. A proto přichází za Ježíšem, proto mu předkládá svou otázku, proto u něho čeká, až mu odpoví, i když Ježíš ve své reakci jeho otázku odmítne. Sice jen její nepřesnost, to, co do ní nepatří. Ale otázku odmítne. Proč mu říká dobrý, když jako znalý člověk může vědět, že by neměl člověka zbožšťovat, říkat mu tak, jak se má obracet jen k Bohu? Proč naléhavost své otázky přesouvá do nemístného důrazu, možná až podlézání, kdy z Ježíše dělá Boha. Ježíš není dobrý, jako vůbec nikdo není dobrý. Jen Bůh.
Dodržoval všecko, a přesto přichází za Ježíšem. A Ježíš na něj s láskou pohleděl. Nebo bychom mohli s Kralickými přeložit zamiloval ho. Pro jeho touhu po životě? Pro dodržování zákona? Pro to nepříjemné, co mu řekne? A ještě více otázek nám může znít nad touto Markovou poznámkou. To, že se Ježíš k tomu muži chová s láskou, to by nám mohlo pomoci v tom, že tento kdosi byl pro Ježíše důležitý, vážně se jím zabýval.
A přece něco víc. Ježíšův postoj k němu byl tak neuchopitelný, jako vždy láska bývá. Může mít mnoho příčin, může vzniknout z různých zdrojů, a přece nám vždy něco z ní zůstává nepochopitelné, něco, co nás láká k tomu, abychom tomu přišli na kloub, sami pro sebe si to vysvětlili. A přece nám vždy uniká. Odkud se bere to, že je určena právě tomu a ne jinému? I toho, ke komu vzniká, brání před naším posledním soudem, před jeho rozebráním do posledního šroubku nebo rozsekáním na poslední nitku. Láska jednoho k druhému drží toho druhého právě pohromadě, v jeho celistvosti. Nemůžeme jí disponovat, rozumem uchopit a sevřít si ji do konečné podoby. Ani ten, komu je určena. Vždyť i ten milovaný ji nemá k dispozici, nemůže ji sevřít v ruce a vyhodit.
A přece Ježíšova láska není slepá. Ježíš na něj s láskou pohlédl a řekl: "Jedno ti schází." Z lásky k němu vidí jeho nedostatek. Vidí jeho handicap. A tento nedostatek také pojmenuje. A nejen že ho pojmenuje, poradí i cestu ven, cestu, jak tento nedostatek odstranit. Jak se zbavit své zábrany. Jak se scelit. Jak doplnit to, co mu schází. Jedno mu schází, a právě ta cesta spočívá v tom, něco konkrétního, praktického udělat. Zbavit se svého nedostatku.
Ježíš tu má před sebou kohosi. Ví už o něm, že ho přijal za svého učitele. Vzdal mu úctu jako učiteli a poklekl před ním. Je to muž, který zná zákon. Nejen desatero, ale i přikázání z jiného místa tóry, z Levitica, kde se nařizuje nezadržovat mzdu, ale i milovat bližního jako sebe samého. To všecko ten muž před ním zná. A nejenže to zná. On to i dodržuje. Už dlouhou dobu. Od svého mládí. A přece mu něco schází. Ježíš se nevyhýbá odpovědi. Vidí na něm, co mu schází. Je to jediná, konkrétní, určitá věc. Jen jedno mu schází. Právě jemu, právě tomu muži před ním, právě o jeho život se jedná, jedinečný život, nezaměnitelný a nezastupitelný.
Z jeho osobní situace Ježíš při své odpovědi vychází. A jeho odpověď platí právě tomuto muži, aby mu pomohl. "Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi." Člověk není bohatý tím, co má, ale tím, čeho je schopen se vzdát. Ve prospěch těch, co to potřebují. To by mohl být náš obecný soud z tohoto velmi konkrétního případu. A pro tohoto muže to není samoúčelné vzdání se svého majetku, jen pro to, aby se zbavil své hmotné zátěže a provozoval svou askezi. Je to pro to, že by jeho majetek mohl prospět chudým. Právě na ně má myslet. Nemají se ztrácet z jeho zřetele. I jemu to prospěje, ale až na druhém a dalším místě. V jeho zorném poli mají být ti, kdo mají nedostatek toho, co on má v přebytku. Rozdej chudým. To je to první. Až potom má myslet sám na sebe. Na svůj poklad v nebi. Na to, že se zbaví své závislosti na svém majetku a bude moci k Ježíšovi znovu přijít, a dokonce ho následovat.
Často si myslíme, kdybychom měli více majetku, netrpěli bychom nedostatkem. Ale zde, na tomto příběhu o komsi vidíme, že i ten, kdo má mnoho majetku, může mít i svůj nedostatek. To jedno, co mu schází. Možná právě nemožnost se svého dostatku zbavit. Vydat se na cestu nezajištěnosti. Nespoléhat se na majetek, ale na smysluplnost cesty za Ježíšem. I nám něco schází, možná je to jen jedna jediná věc. Možná nám schází jen jedno. Ale každému něco jiného. Vždyť jsme lidé, jedinečné bytosti, s vlastním příběhem, s vlastními situacemi i s vlastní touhou po životě. A Ježíš nám něco nabízí. I v tomto příběhu. Příběhu o někom úplně jiném než jsme my sami. Ve své zcela konkrétní radě nám ukazuje, že cesta ven z našeho bludiště je možná. Že v Ježíšově blízkosti se nám může ukázat náš pravý, zcela osobní nedostatek. A Ježíš že k němu nemlčí. Že ho pojmenovává a připojuje i své řešení, své východisko, možnou cestu nápravy.
Ten muž svěsil hlavu a smuten odešel. Jeho příběh neměl happyend. Jeho handicap zůstal handicapem. Ježíš ho jeho nedostatku nezbavil. Ani svou láskou k němu. Ani tím, že mu pravdivě odpověděl. Pojmenoval a nazval to, co mu schází. Nabídl mu řešení a pozval ho ke sdílení společné cesty. Ten muž odešel, protože měl mnoho majetku. Na jeho odchodu za ním neletí hněvivá slova. A přece ta láska k němu zůstává. Ta platí. Je tak mocná, že evangelista Marek tento příběh zaznamenal. A nejen Marek, ale i Matouš a Lukáš. Tato zdánlivá epizoda ještě podnítila rozhovor s učedníky. A evangelisté ji pro nás uchovali ve svých evangeliích.
Tato epizoda se špatným koncem však měla svou působnost i v dějinách. Stála na začátku celého hnutí, takového, z něhož vyrůstala i reformace. Bylo to hnutí valdenských. A především Petra Valdese. Ten ve své existenciální nouzi se radil i se svým zpovědníkem a ten mu přečetl jednu ze starocírkevních perikop. Právě tuto. A Petra Valdese neoslovilo to, že ten muž svěsil hlavu a smuten odešel. Ale naopak ho to povzbudilo v tom, že může ve svém rozvráceném životě něco udělat. Že se může oprostit od svého majetku. Ale ne pro takový půst sám o sobě. Polovinu majetku dal své ženě a druhou zcela racionálně rozdal chudým, tím, že za peníze, které měl, nakoupil potraviny na venkově a ty potom rozdával chudým, zničeným morem v Lyonu. Také za peníze, které mu zůstaly dal pořídit překlad bible v lidovém jazyce, aby mohl nechat promlouvat příběhy z bible druhým, právě tak jako k němu promluvil příběh o tom muži, který měl mnoho majetku. A pak se vydal na cesty. S překladem bible a přítelem, oba kázali. Na začátku jejich hnutí stáli oni dva a potom ještě jiní dva. Tento příběh o muži, který smuten odešel, se projevil v jejich vlastním životě.
Nebyl to půst pro sebe, ale pro druhé, pro chudé, i pro lačné evangelia. Pro ty, kdo strádají nedostatkem hmotným i duchovním. Pro ty, kterým něco schází. A přece stačí předat tu zprávu evangelia dál. Dobrou zprávu o Ježíši, který na své cestě rozmlouvá i s tím, kdo ho neposlechne. Který s láskou pohledí i na toho, kdo ho nenásleduje. Tato Ježíšova láska se stává Boží láskou, kterou se dívá na celé stvoření, na každého zvláště, i na toho, kdo se odvrátí a smuten odchází. Amen