Nejedno náboženství vytvořilo představu světového řádu, jakéhosi vnitřního principu bytí. V Egyptě tuto funkci plnila maat, u Sumerů me, v akkadské Mezopotámii parsu, v řeckém myšlení logos, v hinduismu rta či dharma, v konfucianismu li, v taoismu tao atd.
Napříč biblickou stejně jako mimobiblickou sapienciální tradicí zaznívá, že dobrým vysvědčením pro moudrost je její starobylý původ. „Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet“, radí Jóbovi Bildad Šúchský (Jb 8,8).
Každý by měl dbát na to, aby nežil zhlouple. K tomu jistě není třeba stávat se – po řecku řečeno – filosofem, milovníkem moudrosti z povolání. Tak jako Starý a Nový zákon prosazují myšlenku všeobecného kněžství lidu Božího, stejně i moudrost považují za něco, nač nemá patent jen skupina úzce zaměřených odborníků.
Víc děr – víc syslů, víc hlav – víc smyslů… Když se řekne „mudrosloví“, vytanou nám možná na mysli takováto otřepaná „moudra“ tety Kateřiny. Chce i biblické mudrosloví člověka mravokárně mlátit po hlavě „věčnými pravdami“?
O čem vlastně vypovídají násilné partie Starého zákona?
1. Až uzříš lid početnější, než jsi ty…
V literatuře starověkého Předního východu se motiv utrpení spravedlivého objevuje prakticky všude, kde se nám po staroorientálních civilizacích dochovaly nějaké písemné památky. Nejen tedy v biblické knize Jób, ale též v literatuře syrské, egyptské i sumerské a akkadské.