Je sice pravdou, že biblické stejně jako mimobiblické mudrosloví nemělo přímý a bezprostřední vztah k liteře zákona. Přesto obsah jeho rčení a aforismů v určitých souvislostech s požadavky zvykového i písemně zaznamenávaného práva zřetelně souzněl. A obyčeje, které přísloví a naučení zachycovaly, mnohdy představovaly předobrazy psaných zákonů.
Na starověkém Předním východě obecně mudroslovné výroky odsuzovaly takové prohřešky jako cizoložství, zradu panovníka nebo neúctu k rodině stejně důrazně jako dochované královské zákoníky, dekrety, soudní protokoly, smlouvy a další písemnosti. V Řecku klasické doby sloužily nepsané zvyky a zákony jako argumenty k ospravedlnění nebo odsouzení určitého způsobu jednání i na soudech (viz kupříkladu zápletku Sofoklovy Antigony). V muslimském světě se pak tzv. hadíthy (doslova „novinky“ či „hovory“), tedy naučení připisovaná tradicí Muhammadovi, staly přes počáteční odpor lokálních právních škol jednou z opor islámské justice. Zkrátka, v řadě ohledů sapienciální myšlenkový proud sleduje stejný cíl, jaký si vytyčuje i zákonodárství: budovat a udržovat eukosmii všehomíra.
Řekne-li izraelský zákoník: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12), mudrc to opíše slovy: „Kdo zlořečí otci a matce, tomu zhasne jeho světlo v nejhlubší tmě“ (Př 20,20). Řekne-li zákoník: „Nezabiješ“ (Ex 20,13), mudrc to rozvine: „Ti, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti, nedožijí ani polovinu svých dnů“ (Ž 55,24). Řekne-li zákoník: „Nesesmilníš“ (Ex 20,14), mudrc si přisadí řečnickou otázkou: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ (Jb 31,1). Řekne-li zákoník: „Nepokradeš“ (Ex 20,15), mudrc to básnicky opentlí: „(Paní Hloupost) toho, kdo nemá rozum, zve:,Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží‘“ (Př 9,16n). Řekne-li zákoník: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16), mudrc dodá: „Křivý svědek nezůstane bez trestu, zahyne ten, kdo šíří lži“ (Př 19,9). Řekne-li zákoník: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního …“ (Ex 20,17), mudrc to břitce vyhodnotí: „Viděl jsem též všechno pachtění … a jak při tom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem“ (Kaz 4,4).
Proto může biblický (filo)sofos směle vyhlásit: „Rozumný syn dodržuje zákon“ (Př 28,7). Deuterokanonický Sírachovec k tomu později souhlasně přikývne: „Dychtíš-li po moudrosti, zachovávej přikázání, a Hospodin tě jí obdaří“ (Sír 1,26). A Bárukův výrok „Moudrost, to je kniha božích nařízení, Zákon trvající na věky“ (Bár 4,1) nás nenechá na pochybách, že toto směřování židovského mudrosloví bylo trvalé – navzdory všem proměnám, jež judaismus v helénistickém období prodělal.