Víc děr – víc syslů, víc hlav – víc smyslů… Když se řekne „mudrosloví“, vytanou nám možná na mysli takováto otřepaná „moudra“ tety Kateřiny. Chce i biblické mudrosloví člověka mravokárně mlátit po hlavě „věčnými pravdami“? Stěží: pro přinejmenším podstatnou část textů tohoto typu v Písmu je příznačné mnohem spíše ustavičné hledačství a smysl pro dobrodružný způsob myšlení než protivná „neomylnost“ školometů.
Ve Starém zákoně se mezi mudroslovné texty řadí kniha Přísloví, Jób a Kazatel. Všechny tři patří do tzv. Spisů (heb. Ketubîm), které se pokoušejí spíše než Hospodinovo zjevení zachytit lidskou odpověď na Boží oslovení. Řadu obsahově podobných látek ve Spisech obsahují též Žalmy, sporadicky pak Daniel. Kromě Spisů však prvky a motivy ze mudroslovné tradice pronikly i do narativních látek Tóry a Proroků, ať už se jedná o povídku o moudrém Josefovi (Gn 37 50; k označení Josefa jako mudrce srv. Gn 41,33 a 41,39) nebo rčení, bajky, podobenství apod. v Předních i Zadních Prorocích.
Do Nového zákona výslovně sapienciální knihy zařazeny nebyly. Přesto celá jedna vrstva evangelií, která tlumočí Ježíšovy promluvy a kázání (tzv. pramen Q v případě Mt, Mk, L, stejně jako některé pasáže u J), zřetelně navazuje právě na starozákonní, někdy dokonce i obecně předovýchodní mudrosloví. Kupříkladu Matoušovo podobenství o koukolu mezi pšenicí (Mt 13,12) rozvíjí syžet jedné syrské paraboly, starší skoro o dvě tisíciletí: „Když jsou zaseta semena koukolu spolu s obilím, výhonek koukolu při závlaze vzejde. A člověk ho hned u kořene vyžíná a ničí. Když bylina nedobrá spolu se zeleninou v zahradě vzejde, nevytrhnou ji snad a před vraty ji nezanechají?“ (A 609:3–10). V případě apoštolských listů pak sapienciální způsob myšlení a vyjadřování výrazně ovlivnil zejména autora Jakubovy epištoly.
K biblickému stejně jako mimobiblickému mudrosloví neodmyslitelně patří hravost – se slovy, myšlenkami, příměry i protimluvy. Není však dadaisticky samoúčelná: většinou se tímto způsobem snaží poukázat na nejednoduchost a nevšednost lidské existence a životních situací. Za učiněného mistra paradoxu pak lze označit autora knihy Kazatel. Suchara by asi nenapadlo napsat „Vychvaloval jsem mrtvé, kteří zemřeli už dávno, více nežli živé, kteří ještě žijí. Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není“ (Kaz 4,2n) a o pár kapitol dále, v témž díle, naopak „Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev“ (Kaz 9,4). Pochybení amatérského pisálka? Mnohem spíše záměrný pokus filosofa upozornit na vzájemnou provázanost a dialektické napětí mezi oběma krajnostmi.
Expresívní účinek mají zvyšovat též jednotlivé žánrové útvary biblického mudrosloví: kromě většinových přísloví se navrch jedná o hádanky (Sd 14,10–20; 1Kr 10,1; Př 1,5n; Da 5,12), tzv. číselná přísloví, která využívají gradačního prvku při výčtu jednotlivin podle schématu n/n+1 (Př 6,16–19; 30,15–30; Am 1,3–13; Kaz 11,2), didaktické básně (Př 8–9; Jb 18,5–21; Ž 78), dialogy (Jb), bajky (Sd 9,8–15; 2Kr 14,9), alegorie (Kaz 11,9–12,9), podobenství (2 S 12,1–7; Iz 5,1–7; 28,23–29; Jr 18,1–11) apod.