Napříč biblickou stejně jako mimobiblickou sapienciální tradicí zaznívá, že dobrým vysvědčením pro moudrost je její starobylý původ. „Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet“, radí Jóbovi Bildad Šúchský (Jb 8,8).
Proto mudrosloví starověké Mezopotámie prohlásilo za své garanty a zároveň původce předpotopní Sedmero mudrců. V podobě zpola lidské, zpola rybí se prý vynořovalo z vodních hlubin – v nichž sídlilo spolu se svým pánem, bohem moudrosti Eou –, aby pozemšťany vyučovalo písmu, právu a dalším vědním oborům, řemeslům, zemědělství a v neposlední řadě též poznání náboženské povahy.
Povědomí o tomto Sedmeru proniklo i k okolním starověkým civilizacím: rozšířilo se do Sýrie, Izraele i antického Řecka. Ve starozákonním podání na tuto představu odkazuje kupříkladu výrok: „Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících“ (Př 26,16). A s básnickou licencí snad též podání o tom, kterak si zosobněná Paní Moudrost vystavěla dům, jehož průčelí ozdobila „sedmi sloupy“ (Př 9,1). I jméno starozákonního Jonáše – antiproroka, co přečkal sestup „do srdce moře … v útrobách veliké ryby“, jež ho nakonec z Hospodinova příkazu „vyvrhla na pevninu“, aby splnil své poslání v asyrském (sic!) Ninive – bylo možná zvoleno jako názvuk jména U Anna (pořečtěně Óannés): jeho nositel platil za nejstaršího a nejslavnějšího z lidorybích mudrců mezopotámského Sedmera.
Podstatně většího ohlasu se však v biblické tradici dostalo jinému patronu izraelských filosofů – králi Šalomounovi. Jako byl David vzorem panovníka, Mojžíš archetypickým zákonopravcem či Eliáš ideálním prorokem, tak hrál Šalomoun roli největšího z prastarých mudrců. V 1Kr 5,9–14 je vychválen jako ten, jehož encyklopedické vědomosti „převyšovaly moudrost všech synů dávnověku“, jemuž „přicházeli naslouchat ze všech národů (i) ode všech králů země“ a který prý „vyslovil tři tisíce přísloví“. Marně bychom hledali vhodnějšího kandidáta, kterému by šlo připsat „autorství“ podstatné části biblického mudrosloví.
„Jen se zeptej předešlého pokolení“, radí Jóbovi Bildad. A v pokolení stávajícím pak hledej poučení u starců a v jejich životních zkušenostech, dodá k tomu později Sírachovec (Sír 25,4nn). Podobně jako v Egyptě, Sýrii či Řecku i v lidu Božím totiž šediny platily za příznak s léty stále přibývající moudrosti. Takto hodnotit věkovitost přitom ve starověkém světě nebylo samozřejmé. Existovaly i kultury (Babylóňané a Asyřané, Etruskové, Germáni, Indové atd.), které na stáří zdůrazňovaly spíše jeho záporné stránky a hodnotily jej tu jako nemoc či slabost, tu jako důsledek viny či hříchu apod.
Přes zásadní přitakání moudrosti věků a věkovitých si však biblická tradice i v tomto případě dokázala zachovat svůj realismus. Nad úctou ke zkušenostem stáří stojí ve Starém i v Novém zákoně úcta k pravdě. K pravdě oné vyšší moudrosti Boží, neodvoditelné ani ze zkušenosti ani z tradice – byť by byly sebelépe zaštítěné. K pravdě, jejíž zvěstování někdy Hospodin paradoxně klade třeba i do úst nedospělce – takovému pak latiníci a po nich religionisté říkají puer senex, tj. „chlapec (s moudrostí) starce“ –, aby rozsekl dusno, které umí starší, zkušenější a tradičnější čas od času generovat. Tak starozákonní mladíček Josef, zavržený vlastními bratry, „moudrosti učil starce“ (Ž 105,22b). Tak přisedl rodinu opustivší dvanáctiletý Ježíš k nohám věhlasných učitelů v jeruzalémském chrámu, aby „se divili rozumnosti jeho odpovědí“ (L 2,47). A podobně opáčil „filosof v záběhu“ Elíhú Bildadovi Šúchskému a jeho druhům: „Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let…“ (Jb 32,9a; srv. Jb 12,12; Ž 119,98nn).