5/2003

Biblická teologie v podání tzv. amsterdamské školy

rozhovor s prof. Karlem A. Deurloo

Následující článek otiskly Občanské noviny, příl. Literárních novin 28. 4. 2003. Rozhodli jsme se zpřístupnit ho i čtenářům Protestanta, nebo reaguje na prohlášení SpEKu ohledně prezidentských milostí z ledna tr. (viz Protestant č. 1). Původnímu vydavateli děkujeme za laskavé svolení.

Následující dvojprogram o duši začal svým povzdechem nad ekumenickým překladem P. P. Payne, nad jehož textem se rozproudila v redakci tak živá debata, že jsme požádali jejího hlavního aktéra o reakci. Jakkoli jde o téma subtilní, přece se v něm odráží cosi z nouze i ducha doby, budeme tedy vděčni za další reakce.

Písmo bez duše

Je jako tělo bez duše

SOS – „zachraňte naše duše“ se volalo vždycky, když šlo o život. A ono také jde o život, když se mluví o duši, alespoň tak tomu často bývalo, pokud se duší nezačalo označovat „něco“ uvnitř člověka, co bylo považováno za nesmrtelné, sídlo rozumu, spojnici k věčnosti a věčným pravdám. Tělo se s tím mohlo hádat a vymlouvat se, že ono by to nedělalo, kdyby duše jen trochu chtěla.

5. Mongolové

O mezioborové a mezinárodní konferenci „Emanuel Rádl – vědec a filosof“, Praha 9.–12. 2. 2003

Na rádlovské konferenci mě kromě příspěvku Hejdánkova a Löwensteinova zaujala zejména historička Eva Hahnová. Rozebrala knihu „Válka Čechů s Němci“ z hlediska jejího přijetí. Například K. Kroftu velice podráždila (Krofta: „…smutné vysvědčení o autorově soudnosti“). Ve zpolitizovaném prostředí vyhnaných českých Němců, tzv. sudetoněmeckém, je až do dneška velmi oceňována.

„Ježíš nás učí, že když člověk vnějšně tratí, vnitřně získává. Že je důležité, co máme v srdci, a toto umět ve druhém probouzet. Že slovo, za které ručíme, je silné. Že nejsou hranice mezi lidmi – každý má svoji důstojnost… Ale přece jen hlavním poselstvím je jeho svoboda. Vůči vlastní pověsti, osobním preferencím, díkům, uznání.

Když z temné jeskyně, jež v podzemí kdes leží,
se ponenáhlu výš a výš prodírá stěží,
kdo dlouho uzavřen byl v černých temnotách
a nyní, napůl venku, jen zdálky spatří práh

to světlo nejasné, snad východ slibující,
neví zda svítá den – neb je to večer tmící.
Tak z nevědomí já, v němž pohanský je klam,