Biblická teologie v podání tzv. amsterdamské školy
rozhovor s prof. Karlem A. Deurloo
Prof. Karel A. Deurloo (nar. 1936) – v 60. letech studentský farář, od 1975 starozákoník na teologické fakultě amsterdamské univerzity, od 1996 přešel na profesuru biblické teologie, od 2001 emeritus. Jako žák starozákoníka M. Beeka a systematika K. H. Miskotteho se stal jedním z představitelů a mluvčích tzv. amsterdamské exegetické školy. Kromě řady vlastních publikací (knižních dosud na 35; německy vyšlo: K. A. Deurloo, Josua: Auslegung eines biblischen Buches [Biblische Erkundungen 1], Erev-Rav: Wittingen 1995; K. A. Deurloo a N. Bouhuijs, Näher zum Anfang: Die Bedeutung der ersten Erzählungen der Bibel, Burckhardthaus-Laetare Verlag: Offenbach 1989; anglicky: Martin Kessler [ed.], Voices from Amsterdam: A Modern Tradition of Reading Biblical Narrativ [Semeia Studies], Scholars Press: Atlanta 1993; K. A. Deurloo a G. J. Venema, „Exegesis according to Amsterdam Tradition“, Amsterdamse Cahiers voor Exegese van de Bijbel en zijn Tradities. Supplementum 1999, 3–14) se podílel na řadě projektů překladů Bible, po léta redigoval časopisy Amsterdamse cahiers voor exegese en bijbelse theologie [Amsterdamské sešity pro exegezi a biblickou teologii], Om het levende woord [O živé slovo] aj.; je aktivní hudebník (spinet), autor řady písňových textů a hudebně-liturgických projektů.
Od začátku 80. let pravidelně působil v ilegálních bytových seminářích M. Balabána a J. S. Trojana a na mimofakultní půdě přednášel pro studenty KEBF. Po roce 1989 rozvinul mezifakultní spolupráci s ETF UK, byl externím členem vědecké rady ETF UK, organizoval studentské výměny. Každoročně se podílí na pořádání mezinárodního biblického kolokvia v Praze. V letním semestru t.r. působil na ETF UK jako hostující profesor.
Jako biblický teolog jste znám jako představitel tzv. amsterdamské školy. Její jméno je v našem prostředí známo, o jejím profilu a povaze však kolují představy roztodivné. Mohl byste stručně představit její východiska a základní důrazy?
Naše pozice je v jistém smyslu reakcí na klasickou německou biblickou vědu, která se zcela zaměřila na otázku vzniku textů či tradic – jako by smysl textu byl vyložen tím, že vyjasníme problematiku jeho postupného literárního utváření. Konečnému tvaru Písma (textu v tom tvaru, jak mu nasloucháme) se v tomto přístupu věnuje velmi malá pozornost. My jsme vyšli z druhého konce – ptáme se především na to, co říká biblický text v daném tvaru, tj. v té podobě, jež se nakonec ustavila jako „definitivní“ výraz biblického svědectví.
Váš přístup ale jistě není jen negativní reakcí, má i své předchůdce, inspirátory, otce… Ke komu se vděčně hlásíte?
Mnoho jsme na své cestě přijímali od Martina Bubera a Franze Rosenzweiga, z jejich pojetí Písma, z jejich biblických studií a z jejich způsobu překládání biblického textu (Verdeutschung der Schrift). Oni byli mezi prvními, kdo v polemice proti teorii literárních pramenů zdůrazňovali, že přece běží o Písmo, tj. o biblické svědectví v jeho stávající, poslední podobě („Jetztgestalt und Letztgestalt“) – to je teologicky podstatný útvar. Přece ve víře žijeme z poslední, „definitivní“ podoby Písma jako zcela určitého tvaru „svědectví o Bohu“ (Zj 22,19; srv. Dt 4,2; 13,1); Rosenzweig v této polemice vtipně přeznačil tradiční značku „R“, kterou literární kritika označuje „redakční vrstvu“ biblických textů, na „Rabenu“ (= „náš učitel“). Daná podoba textu – nikoli hypotetická předchozí stádia tradic – má být z logiky věci základem teologického výkladu. Požadavek, že se má při výkladu rozhodující pozornost věnovat právě textu v jeho stávající podobě, nalezneme i v teologii G. von Rada; on sám se však touto zásadou nijak zvláš neřídil.
Co to znamená, řídit se při výkladu textu touto zásadou?
Jednoduše řečeno – uplatnit veškeré možné metodické postupy, které napomáhají tomu, aby text sám (takový, jaký je) mluvil, aby text „řekl to své“.
K tomu ještě jedna důležitá poznámka: k poslední podobě textu patří kompozice celku. To je velmi důležitá a v dřívějších etapách biblistiky opomíjená danost. Nejde přece ani o veršíky ani o výpovědi izolovaných oddílů, ale o svědectví Písma, jak je vyjádřeno v celku textů, jež mají svou promyšlenou uspořádanost (kompozici kánonu). Například úvodní kapitoly knihy Genesis jsou i samy o sobě jistě nemálo pozoruhodné a obsahují mnoho zajímavostí či záhad k výkladu; pro náš přístup je ovšem nejpodstatnější otázka, jak tyto úvodní oddíly souvisejí s příběhy následujícími a čím přispívají do celku příběhů první knihy Bible.
Znamená to, že otázky po vzniku biblického textu a po historickém pozadí jsou pro výklad nedůležité?
Neznamená. Ale do otázek, které při výkladu musíme řešit, zavádíme určité pořadí či hierarchii. Prvotní zájem patří smyslu dané podoby textu. Samozřejmě se ale v textu setkáváme s řadou údajů, problémů, otázek, které je nutné prověřit. Třeba historické údaje či vnější okolnosti, na které text poukazuje, na něž naráží či které předpokládá. Například v textu Královských knih se mluví o králích z Damašku; musíme tedy zjistit, jaké poměry v předpokládané době v Syropalestině vládly, jak to bylo s Damaškem a s jeho králi … a ptát se, zda zde běží o přímý odkaz do historické skutečnosti nebo zda je to tradice upravená či fiktivní. Při takovém historickém exkurzu musíme samozřejmě postupovat podle pravidel historického bádání; výsledky tohoto průzkumu pak musíme vyhodnotit pro základní rovinu exegeze. Na ní se rozhoduje. A už je zjištění o povaze historických či historizujících údajů jakékoli, běží vždy o to, čím tyto údaje přispívají k výpovědi textu. Při výkladu Písma přece nejde o vysvětlování historických skutečností za textem (nebo o problém, jak daný text postupně vznikal, tj. dějiny literárních útvarů), ale o vyjasňování otázek, které nám vyvstávají, když při čtení biblického textu přemýšlíme o jeho smyslu.
Dobře, ale i na poli historického zkoumání biblických textů a v oblasti našich představ či rekonstrukcí, jak vznikaly biblické látky, má přece amsterdamská škola své zřetelné postoje, své netradiční postoje…
To je pravda. Jsme známi tím, že patříme mezi „pozdní datovače“. Samozřejmě si také nově klademe otázku, kdy a jak biblické látky vznikly. V odpovědích pak máme tendenci datovat obvykle o poznání později, než činila klasická německá věda. V Amsterdamu například nikoho moc nepřekvapí, když někdo tvrdí, že určité části knihy Genesis pocházejí ze 4. stol. př. Kr., a nikoli z druhého tisíciletí. Odmítáme totiž pravidlo, které mnoho lidí stále sdílí – že teprve to, co je „pořádně staré“, může být „pořádně pravé“. To u nás rozhodně neplatí. Oč běží, je úplně jiná zásada: je to „Písmo“, a proto je to „pořádně pravé“.
Na jedné straně se tedy vymezujete proti obvyklým nezpůsobům historicko-kritického bádání. Už zde zazněl důraz na analýzu kompozice textu v jeho konečné podobě – to vás přibližuje přístupům a postupům strukturalistů. Nevadí vám, že dějinná povaha zkoumaných látek v tomto světle nepřijde příliš ke slovu?
V posledních desetiletích se postupy strukturalistické analýzy v biblistice hodně rozšířily. My jsme je také dost využívali, ale vždy jsme měli širší záběr – například jsme se vždycky zajímali o problematiku stylu; styl chápeme jako vnější projev vnitřního obsahu, výraz ztvárnění zvěsti vlastní; forma a obsah tu nejde oddělit. A ona zvěst, která se týká Písma jako celku, a tedy každé jeho části, utváří dějiny. Ne tak, že by zde bylo dávné svědectví minulých věků, které čeká na naši aktualizaci či aplikaci, nýbrž prostě tak, že slovo zvěsti, které k nám zaznívá z minulých dějin, se náhle stává naším vlastním příběhem. To slovo se při nás děje, utváří naši realitu. To se pak tedy děje něco, co v židovské tradici patří k liturgii sederového večera; tam platí, že každý účastník pesachové hostiny jakoby sám „vycházel ze země Egyptské, z domu otroctví“. K takovému čtení Písma prostě patří, že ten, kdo čte, se sám stává součástí čteného příběhu.
Představil jste tzv. amsterdamskou školu jako kritickou reakci na přístupy obvyklé ve většinovém proudu biblického bádání. Na základě toho, jaký ohlas si vaše práce získala, jak široce ovlivnila způsob práce s Biblí na kazatelnách a v katechezi, se však musím ptát, zda v Nizozemí nebyly dány také nějaké výraznější pozitivní předpoklady, na něž jste přímo navazovali.
Samozřejmě byly. Zájem o Bibli a biblicky založené zvěstování patří k výrazným rysům naší kalvinistické tradice. Mezi nizozemskými protestanty zůstal z reformačního dědictví velmi živý právě také důraz na sola Scriptura – zásada, že vše je třeba založit na Písmu, protože v něm je vyjádřeno i to, co označujeme slovy sola gratia a sola fide. Proto je nutné začínat od Písma. A jako starozákoník musím dodat, že to výslovně platí také o Starém zákoně. V naší tradici jsou starozákonní texty velmi živé, vždycky se na ně vydatně kázalo.
Ale tzv. amsterdamská škola není jen pro biblisty nebo jen pro starozákoníky…
Ne, vposledu jde o život církve – o zvěstování a praxi křesťanského života. Nasloucháme Písmu s otázkou, co máme dělat. To je velmi důležité. Proto když se řekne tzv. amsterdamská škola, nejde vůbec jen o technickou záležitost starozákoníků, nýbrž o věc přiměřené systematické formulace (dogmatiky), o problematiku zvěstování (homiletiky), o otázku, jak utvářet bohoslužby (liturgiku), o věc etiky a politických postojů. Na naší fakultě bylo Písmo vždycky v centru, odkud vyzařovaly podněty pro všechny teologické disciplíny; ty se pak díky tomu dostávaly do úzkého věcného rozhovoru.
Ovšem důraz na Starý zákon a jeho podstatnou roli pro celou teologii patří k charakteristickým rysům amsterdamské teologie. V čem to je? Proč tato asymetrie?
Ano, to je zvláštnost naší školy. V navázání na K. H. Miskotteho jsme objevili, jaký význam má skutečnost, že pro Nový zákon je onen „Starý“ vlastní Biblí. Vlastním Písmem je Tenach, na jeho základě čteme i Nový zákon. Máme za to, že teprve když na to jdeme přes Starý zákon, můžeme ten Nový vůbec pochopit – ano, teprve tak může Nový zákon nabývat svou vlastní funkci. Frans Breukelman jednou v odpověď na otázku, oč vposledu v apoštolské církvi šlo, řekl: „Běží o to, že apoštolé pronárodům (gójím) předčítají Tenach v autoritě Kristově…“ (Nesmíme zapomínat, že tito Kristovi apoštolé byli židé!)
Jsou ještě další důležité rysy, které jsme zatím nezmínili?
Ano, zatím jsme jen nakousli, že k typickým rysům patří také určitý politický postoj. To je třeba nahlas a jasně říct. Pozice, které vidíme v Písmu a k nimž nás zvěst Písma vede, chápeme jako základ pro levicovou politiku – zhruba ve smyslu sociálně demokratického přístupu; někteří z přátel jdou dál až k postojům radikálně socialistickým, ale lidé jako Miskotte či Breukelman a mnozí z nás ostatních volí strany typu britské Labour Party. Důležité jsou pro nás programy, kde běží o solidaritu s chudými a utlačenými v našem světě. Tento rys je – a vždy byl – na naší skupině i uvnitř církve velmi výrazný.
Už jsem zmínil, že vaši práci velice ocenili faráři, kazatelé, katecheti – ti, kdo se Písmem vždycky soustavně zabývali profesně … a jak to tak bývá, mnohdy časem ztrácejí chuť, elán, motivaci ke vždy novému naslouchání, hledání, ptaní. Jak mají „profesionálové“ číst Bibli, aby přitom nezabředli do rutiny a nudy?
Především si musejí dát pozor, aby „Písmo svaté“ nečetli „svatouškovsky“, ale s vydatným humorem – oním velmi hlubokým, vážným humorem, s nímž samo biblické podání rádo pracuje. Bible je přece plná překvapivých point a vtipných překvapení – a to ne jen někde na okraji, nýbrž přímo v jádru zvěsti; třeba sám překvapivý objev, že onen „svatý“ je „Bůh s námi“, při nás a pro nás… „Immanuel“! No to je něco! Gejzír nadšení! Radostná věc, navíc podaná se smyslem pro humor a pro překvapivé pointy! Jen se zaposlouchat a mít pro to uši. Uši povinně zvážnělé falešnou zbožností obvykle už žádný smysl pro humor nemají…
A kromě smyslu pro humor …?
Chceme kázat tak, aby aktuální zvěstování přímo vycházelo z textu. Jednou mně jeden presbyter líčil, jak bezpečně pozná, který kazatel patří k amsterdamské škole, a který nikoli. – Pokud farář z kazatelny nabízí, aby si shromáždění křesťané vyslechli, „jak to tehdy bylo“ … třeba s Petrem … a jak to může pro nás křesťany být vzorem, tak určitě nepřichází z „Amsterdamu“. Když přijde „Amsterdamec“, začne prostě v navázání na biblický text vyprávět příběh … třeba o Petrovi…, a celkově to přitom vyzní tak, jako by to byl můj vlastní příběh. Není nutné, abych byl nějakým interpretačním tunelem tažen do minulosti a vyzván k následování vzoru; text vyzní tak, že příběh na mne „padne“ a já jej vnímám, jako bych byl sám uprostřed děje. – Tak tedy charakterizoval naši školu onen laik; já se v tom docela rád poznávám. Myslím, že něco z toho mnozí znáte prostřednictvím knížky mého přítele Nico ter Lindena Povídá se…
(otázky 9. dubna 2003 kladl a rozhovor zpracoval Martin Prudký. Dokončení příště)