Když z temné jeskyně, jež v podzemí kdes leží,
se ponenáhlu výš a výš prodírá stěží,
kdo dlouho uzavřen byl v černých temnotách
a nyní, napůl venku, jen zdálky spatří práh
to světlo nejasné, snad východ slibující,
neví zda svítá den – neb je to večer tmící.
Tak z nevědomí já, v němž pohanský je klam,
přicházím blíže k vám, jimž otcem Abraham.
Jak o vás Pavel dí, jste strážci svatých knih,
my s vámi věříme, že pravda Boží v nich.
Rod svatých otců, jenž je s Bohem smlouvou spjatý,
kdys’ proroky vám dal, pak anděly Bůh svatý.
Ten národ, z něhož sám Mesiáš vzešel tělem,
byl vybrán prvním být, být jiných učitelem.
K nám netočte se zády, nám neznámo to není,
že výhonky jsme jen na vašem starém kmeni.
Bůh ví, jak toužím já, to bude brzy snad,
že přijde sladký den, kdy bude závoj sňat
jenž vaše oči halí, vy potom přímo jen
spatříte spolu s námi, že zákon naplněn.
A jeden každý z nás pak za plášť chytí pevně,
Jednoho Hebrejce a při tom jemu řekne:
Pojď spolu modlit se a věčně vzývat Boha
Abrahámova, Izákova a Jákobova.
Hugo Grotius, autor De veritate religionis christianae, napsal nejdřív nizozemskou báseň, a sice kolem r. 1620, když byl ve vězení v Loevensteinu, kam ho zavřeli kalvinisté jako remonstranta (reformovaného protestanta, který však odmítal Kalvínovo dogma, že jedni jsou předurčeni k spáse a jiní k zatracení). Po útěku do Paříže přepracoval báseň v latinský traktát (o třech stech stranách), a ten vydal r. 1627. Z dlouhé básně předkláme úvodní verše 1-24. Přel. Jana Engelbrechtová.