Následující článek otiskly Občanské noviny, příl. Literárních novin 28. 4. 2003. Rozhodli jsme se zpřístupnit ho i čtenářům Protestanta, nebo reaguje na prohlášení SpEKu ohledně prezidentských milostí z ledna tr. (viz Protestant č. 1). Původnímu vydavateli děkujeme za laskavé svolení.
V dozvuku velikonočních pašijových her jako by uvízla epizoda oslovující dnešek. Ta odpověď jeruzalémského lidu na Pilátovu otázku, co má činit s Ježíšem Kristem, kterého mu kněží přivedli k odsouzení. Evangelista tvrdí, že volající dav byl navedený. Přesto: kde se vzala ta krvelačnost, vylučující milosrdenství, k němuž nabádal i sám Pilát?
Z milostí, konkrétně z prezidentských milostí, donedávna tak přetřásaných, zůstala v nás určitá pachu a určité, snad celospolečenské neporozumění. Lze je vyjádřit dvěma odlišnými stanovisky: Institutu milosti si jako evangeličtí křesťané hluboce vážíme. Rozumíme mu jako aktu milosrdenství, které převyšuje lidskou spravedlnost, a stojíme o to, aby praxe udělování milosti prezidentem byla zachována ve stávající podobě. A stanovisko druhé, prezidentovo: Já si nemyslím, že má prezident republiky opravovat náš soudní systém.
Spolek evangelických kazatelů, autor prvního prohlášení, vyjádřil znepokojení nad tím, že v souvislosti s prezidentskými volbami se institut milostí stal terčem pokleslé kritiky a populistického znevažování. Pokleslá žurnalistika, někdy označovaná jako Sjednocený mediální bulvár, se předháněla v líčení, kterak prezident Havel omilostňuje odsouzené zločince včetně vrahů. Hrad tito borci populismu označovali za továrnu na milosti a nezdráhali se ani tvrdit či naznačovat, že posudky, na jejichž podkladě jsou milosti udělovány, vznikají za úplatu. Kampaň nezůstala bez ohlasu. Svědčily o tom i promluvy prezidentských kandidátů před parlamentem. Žádný nenechal otázku milostí bez povšimnutí, případně, v souladu se svou osobnostní úrovní, dal najevo, že by si počínal zcela jinak než Václav Havel.
Stanovisku současného prezidenta, že tu není od toho, nelze TÉMĚŘ nic vytýkat. Prezident skutečně nemůže být soudcem nad soudci. Slůvko „téměř“ odkazuje ovšem na situace, kdy soudy všech stupňů posuzovaly zavinění spíš ve snaze o uzavření případu než s urputnou vůlí dobrat se jeho skutečné podoby. Prezidentovi dává ústava právo i povinnost dohlédnout tam, kam soudce nevidí, a často sotva vidět smí. Milosrdenství je tedy spíš pokračováním soudnictví, individuální a svědomitou úvahou, zda vynesený rozsudek nepostihne víc nevinné než pachatele, zda pasiva na účtu odsouzeného výrazně nepřekrývá jeho celoživotní přínos, vnímáním řady dalších, subtilních okolností, schopných vést ke zmírnění rozsudku. Jestliže byl ten či onen případ veřejnosti předkládán ve zhuštěné podobě novinových titulků hlásajících, že prezident omilostnil zločince – a takové titulky, odpovídající textu pod nimi, se skutečně objevovaly –, nešlo o nic jiného než o apel na spodní pudy, odvolávající se na starozákonní pravidlo „zub za zub“.
Podle nedávné, doufejme, že málo validní, ankety se zrušením absolutního trestu (došlo k němu před třinácti lety a je i z mezinárodního hlediska nevratné) souhlasí jen asi třetina dotázaných. Není pravda, že k poslední veřejné popravě u nás došlo v polovině 19. století. Odehrála se na podzim roku 1945 před pankráckou soudní budovou. Třebaže tehdejší dekret počítal s jejími reprízami, už se neopakovala, nikoli z mravních důvodů, ale proto, že při veřejné popravě německého primátora Pfitznera nebylo možné pro obrovský zájem zajistit veřejný pořádek. Kde se v nás – mohli bychom se ptát jako nad těmi Jeruzalémskými před dvěma tisíci lety – vzala ona krutost?
Ve světě, kde největší zločiny jsou nejméně postihovány, ve společnosti, kde podvodníci s miliardovými výnosy strouhají našim zákonům v zámoří mrkvičku, kde se vývar odsouzených ztrácí jako tající sníh, zatímco podvedeným zbývají oči pro pláč, není těžké pochopit volání po výrazných trestech bez pardonu. Dejme však svému uvažování občanský rozměr, rozlišujme mezi zlými, sobeckými úmysly a selháním, mezi tím, co bývá omluvně nazýváno podnikatelským nezdarem, a skutečným neštěstím. Veřejné, populistické kalení vody v několika minulých měsících opravdu znehodnotilo náš cit pro milosrdenství. Pokusme se mu proto vrátit jeho lidský význam.