Kohákova otázka na počátku knihy zní: „Co to vůbec znamená, být Čech? Má to ještě nějaký smysl? A zajímá to ještě někoho?“ (s. 19). Od počátku knihou proniká Kohákův skepticismus, skoro bych ho nazval apokalyptickým.
Nemám rád fatalistickou náboženskou hantýrku. Jako třeba: určitě není náhoda, že se zrovna stalo to a to… Připomenu si vždy Nový zákon, který tuto představu boří. Není náhoda, že na ty lidi spadla věž v Siloe. Určitě se nějak provinili. Tůdle. Neprovinili. Ani oni, ani jejich otcové či dědové. Určitě na nás Bůh klade jenom tolik utrpení, kolik uneseme. Tůdle.
rozhovor s Ivanem Klímou
rozhovor s Jakubem S. Trojanem
emeritním profesorem Evangelické teologické fakulty
Přemýšlíme-li o situaci státu Izrael, uvažujeme často povrchně. Zlí jsou Židé! křičí někdo z nás. Berou Arabům vodu. Berou jim práci, šikanují je! Staví zdi! Naopak odpůrci řeknou: zlí jsou Arabové! Páchají teroristické útoky na Izrael! Nelze se s nimi dohodnout! Porušují veškeré smlouvy, nechtějí mír! Izrael měl na svatou zemi vždycky právo! A druhý křičí: neměl!
Kamarádovi z kunsthistorických studií, který má ve veliké úctě náboženství – zejména katolickou spiritualitu – se o mně zdál tento sen: „V noci se mi zdálo, žes’ mě navštívil. Chlubil ses, že už nejsi farář, ale ošetřovatel exotických květin na Novým Zélandu. Že ses rozvedl a máš jinou dceru jménem Kalvárie.
rozhovor s Karlem Petrželkou
bývalým politickým a obchodním zastupitelem ve Vietnamu a botanikem
Jak dlouho jste ve Vietnamu působil?
Prostřednictvím románových postav Oliviera de Garmonta a Johna Parrota Larrita zpracovává spisovatel Peter Carey příběh francouzského filozofa Alexise de Tocqueville a jeho cestu do Ameriky, z níž vzešlo dílo Demokracie v Americe.
Recenze literárního deníku Pavla Juráčka
Motto:
24. února 1972… čtvrtek
Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.
Bratři a sestry, přiznám se: patřím k milovníkům pohlavních orgánů. Z hlediska klasické estetiky jde o ošemetnou záležitost. Většina lidí považuje pohlavní orgány za krásné, přitom jejich tvary, barva, popř. struktura nejsou vůbec podobné vysokým uměleckým dílům typu Dáma s hranostajem nebo Tančící dům. Jsou tedy ošklivé?