Kdo je zlý?

Přemýšlíme-li o situaci státu Izrael, uvažujeme často povrchně. Zlí jsou Židé! křičí někdo z nás. Berou Arabům vodu. Berou jim práci, šikanují je! Staví zdi! Naopak odpůrci řeknou: zlí jsou Arabové! Páchají teroristické útoky na Izrael! Nelze se s nimi dohodnout! Porušují veškeré smlouvy, nechtějí mír! Izrael měl na svatou zemi vždycky právo! A druhý křičí: neměl! A tak máme zase důvod se hádat. Chtěli bychom, aby svět byl černobílý.

Ještě větší zmatek panuje v otázce mocností: za tím vším stojí Američané! Američtí Židé si přejí rozpoutat další válku! Atd, atp… Bohužel však mezi námi panuje naprostý zmatek a nedostatek informací ohledně minulosti. Kdybychom si dali práci a zopakovali si některá základní data, možná by se naše vlastní zloba a nenávist mohla přiškrtit nebo aspoň vylévat jiným směrem.

Dobře k tomu mohou sloužit dvě knihy od historika a teologa Michaela Kruppa. Díky nim jsem si uvědomil následující: Židé jako národ svou zemi nikdy zcela neopustili, byť to tak římská mocnost chtěla a nařídila. Po celá dlouhá staletí Židé považovali izraelskou zemi za zemi svatou a zaslíbenou. První vážný politický podnět k založení Izraele nedali Židé, ale Angličané už v roce 1838. V tomto roce totiž vyšel článek v listu anglického ministerstva zahraničí, který popisoval možné řízené osidlování Palestiny Židy. Nebylo to ovšem z lásky k Židům. Egyptský místokrál se totiž odtrhl od Turecka a Angličanům se naskytla možnost začít se do oblasti vměšovat. Tento osidlovací plán podporovala i anglikánská církev. V pozadí stál zájem po co největší kořisti z rozpadající se turecké Osmanské říše. Mezi tím plynuly roky a přibývalo pogromů, např. v Rusku. Množství Židů utíkalo pryč. Jejich přirozeným útočištěm byla země Izrael, v té době ovšem plná bažin a malárie.

Založení židovského státu podporovalo mnoho význačných osobností, např. ve své době známý zakladatel Červeného kříže Henri Dunant. Židé sami poznali, že ve světě nastala možnost vážně uvažovat o budoucím zřízení židovského státu. A tak vznikaly židovské organizace na podporu této myšlenky. Do Izraele začaly postupně proudit Židé z celého světa a osidlovat nehostinná místa. S přesným popisem budoucího státu přišel Theodor Herzl, když v roce 1896 vydal knihu Židovský stát. Psal v ní, že Židé jako národ jsou národem také proto, že jsou k sobě tlačeni obrovským utrpením. Že jsou odevšad vyháněni. A že jejich situaci musí řešit celý svět, všechny národy. Mezi tím následovaly další a další pogromy. Revoluce v Rusku se projevila antisionisticky, sionismus byl zakázán. Na Ukrajině bylo v té době zavražděno 150 tisíc Židů.

Hledalo se místo pro nový stát. Angličané dokonce nabízeli Židům k osídlení Ugandu (!). Stále ovšem pod podmínkou, že i nadále budou území kontrolovat. Z nějakého důvodu se báli židovské samostatnosti. Hrál roli strach z židovského nároku na Svatou Zemi? Po celou dobu byl z anglického jednání patrný strach, aby nad palestinským územím neztratili kontrolu. Nakonec se podařilo přimět anglickou vládu k uznání požadavku Židů na palestinské území a vznikla tzv. Balfourova deklarace – r. 1917. A tak Angličané vtáhli za jásotu židovských obyvatel do Jeruzaléma. Jenže všechno bylo jinak. Ukázalo se, že Angličanům vlastně vyhovuje rozviřovat nepokoje mezi arabským a židovským obyvatelstvem. Občas nadržovali Arabům, občas Židům. Z této politiky vznikla postupně nenávist mezi Židy a Araby. Přitom ale šlo o vysokou politickou hru. Nenávist mezi Araby a Židy tak byla vytvořena uměle. Například v r. 1918 se E. Weizman sešel s Fajsalem, synem krále Husajna, nejvlivnějšího arabského vůdce té doby. Fajsal poté napsal: cítíme, že Arabové a Židé jsou příbuzné národy. Stejnou měrou jim bylo dáno trpět pod nadvládou silnějších mocností. My Arabové, především ti vzdělaní, chováme hluboké sympatie k sionistickému hnutí… V Sýrii je dost místa pro nás oba. atd… (Krupp, str. 74n). Ještě v roce 1925 nebylo ani stopy po nějaké arabské nenávisti k Židům. Byly to prostě dva utlačované národy, které toužily po svém státě. Pokud by na straně Anglie existoval zájem rozvíjet tyto v zásadě nekonfliktní tužby, mohly vztahy mezi Židy a Araby vypadat jinak.

Ostatní země vnímaly anglický mandát jako ohrožení. Proti jeho ustanovení kladl obrovský odpor např. Vatikán. Jak může nad svatými místy vykonávat mandát protestantská mocnost? Naproti tomu např. Španělsko vznik židovského území podporovalo. Španělé cítili vinu za to, že donucovali Židy ke křtu v patnáctém století.

Po druhé světové válce se do Palestiny snažilo dostat obrovské množství zbylých zubožených Židů. Nicméně Angličané jim v tom bránili – a to naprosto surovým způsobem. K židovským utečencům se chovali téměř jako nacisté. Nechávali je hladovět na moři, vraceli zpátky do Evropy. Dokonce je drželi v bývalých koncentračních táborech (jednalo se o aféru kolem lodi Prezident Warfield). Židé tuto loď pojmenovali symbolicky „Exodus“. Na jejím boku bylo napsáno: „Odchod z Evropy 1947“. Byla to narážka na odchod z Egypta. Podobně surově se totiž Evropa k Židům chovala. Tyto události vyvolaly odpor Židů proti Anglii, Židé se bránili teroristickými útoky proti Angličanům. Například vyhodili do povětří část hotelu King David v Jeruzalémě, sídlo palestinské vlády.

A tak se dostala židovská otázka před OSN. Anglie postoupila neřešitelnou otázku Palestiny OSN a doufala, že jí OSN dá plnou podporu k pacifikaci území. Nestalo se však. Jednou ze zemí, která podporovala vytvoření zcela nového státu byl spolu s USA Sovětský svaz (!). Přesto, že Židé byli v Rusku trvale perzekuováni. Rusko pravděpodobně chtělo ztížit situaci Angličanům. V té době vznikl návrh na vytvoření arabského státu. Ten ale Arabové odmítli a místo toho vytáhli do boje proti Izraeli. Generální tajemník arabské ligy Azzám Paša vyhlásil: Dojde k vyhlazovací válce a nesmírnému krveprolití, o kterém se bude hovořit podobně jako o krveprolití Mongolů a křižáckých výprav. Izrael se však ubránil.

Jaký z tohoto nástinu plyne závěr? Kdo je zlý a kdo hodný? Kdo může za dnešní stav v Izraeli? Z historie lidstva vyplývá ponaučení: různé státy jednaly v různých konfliktech vždy tak, aby z toho měly na prvním místě vlastní prospěch. Pokud se zaštiťovaly lidskými právy, bylo to vždy kvůli obhájení svého současného postupu. Ochrannou pozici vůči Židům si vyzkoušely různé země a vždy lze vysledovat, že to bylo pouze účelové. Bohužel tato zkušenost se vztahuje i na nově vzniklý stát. Vznikem státu Izrael nevzniklo království Boží na zemi. Přesto zde nalezly statisíce tísněných a utlačovaných lidí svůj azyl.