Nemám rád fatalistickou náboženskou hantýrku. Jako třeba: určitě není náhoda, že se zrovna stalo to a to… Připomenu si vždy Nový zákon, který tuto představu boří. Není náhoda, že na ty lidi spadla věž v Siloe. Určitě se nějak provinili. Tůdle. Neprovinili. Ani oni, ani jejich otcové či dědové. Určitě na nás Bůh klade jenom tolik utrpení, kolik uneseme. Tůdle. Někdy ho neuneseme. A není to naše vina ani vina Pána Boha. Nemám rád náboženská klišé, protože často zastírají strach ze zjevné pravdy.
Asi dva měsíce nazpět se události (zcela náhodně) seskládaly takto: Přečetl jsem knihu Dvanáct zastavení opata Anastáze Opaska. Mimo jiné píše o krutosti Čechů za květnových událostí roku čtyřicet pět. Přes zeď kláštera jim tam házeli dobří čeští lidé zlynčovaná těla Němců, ale třeba i Norů či Švédů, protože mluvili jakousi germánskou řečí, takže to vlastně byli taky Němci… A jedině na Břevnově takové pohřbívali.
Pak jsem se ocitl na přednášce věnované Přemyslu Pitterovi, kde Pavel Kosatík mluvil také o nenávisti Čechů vůči Němcům. Na to jsem přečetl knihu Vyhnání Gerty Schnirch.
Vzpomněl jsem si přitom, jak mě asi před deseti lety vozil rakouský známý mých rodičů po pomníčcích v rakouském pohraničí, upomínajících na českou krutost vůči vyháněným Němcům nebo prostě lidem mluvícím německy. Nesnášel jsem ho za to. Vždyť Hitler začal válku! Vždyť vyhnali spousty Čechů z pohraničí! Byl to navíc bývalý voják wehrmachtu oddaný myšlence Adolfa Hitlera. Poučil mě, že nás komunistický režim vyučoval svému pokřivenému pojetí historie (což jsem uznal) a že on to všechno zažil, takže on má správné pojetí historie (což jsem neuznal). Byl taky zajat a odvlečen na Sibiř. Líčil mi strastiplnou odyseu, jak se probojovával zpět na západ. Sám a přežil. Ale taky mě poučoval, že válku začali Židé a že bylo správné je vyhladit. A tak jsem se s ním lámanou němčinou hádal, že to tak nebylo. A řekl jsem si, že bylo moc dobře, že válka dopadla tak jak dopadla a že je moc dobře, že jsme ty Němce vyhnali.
V knize Vyhnání Gerty Schnirch se píše o tom, že přeživší vyhnaní Němci nebyli přijati v Německu ani v Rakousku právě s láskou. Rakušané na ně pokřikovali „protektorátní fašisti“, a tak si utečenci museli nenávist vychutnat i na německy mluvící straně. Trochu jsem ve svém postoji znejistěl.
Opakovaně jsem taky četl, že když se někdo pokusil v inkriminované době Němcům pomoci, měl co dělat, aby sám přežil. Jak Opasek, tak Pitter. Nenávist i stud za hanebné chování máme dodnes pod kůží. Nemluví se o tom.
Několikrát se ve zmiňovaných souvislostech objevila myšlenka, že tolik utrpení způsobila tzv. dojíždějící válka. Válka se usadila v srdci člověka. Proto ta krutost v padesátých letech. Taky ještě pořád dojížděla. Jenže Opasek svědčil, že na české trýznitele dohlíželi v padesátých letech Stalinovi poslové a poučovali je, jak nejúčinněji vězně mučit. V románu Vyhnání Gerty Schnirch mj. zazněla myšlenka, že rozbuškou brutálního zacházení s Němci byl Benešův projev, v němž vyzýval ke kolektivně pojaté pomstě. Mohla tedy za to „dojíždějící válka“?
Možná je snadnější věřit, že Bůh nás vede, a že tedy nejednáme tak úplně ze své vlastní vůle. A že všechno je tak nějak v rukou Božích. To je ale pro mě nebezpečná ideologie. Přitom věřím, že Bůh opravdu nenaklade na člověka více utrpení, než dotyčný chudák unese. Problém je, že tím, kdo druhému naloží stonásobně víc, než unese, je člověk.
A tak se poslední dobou ve mně pere sedmero nenávistí. Nenávist vůči fašistickému známému, který si v klidu Rakouska vzpomíná na skvělou dobu za Hitlera a nenávidí Američany. Nenávist vůči vlastnímu národu, že v roce 1945 klesl na úroveň hitlerovských katů. A tento potenciál osvědčil v krutých komunistických dobách později. A nenávist vůči sobě. Nedávno jsem se totiž přistihl, že se kochám tím, jak v Tarantinových Hanebných parchantech během války někde ve Francii skupina židovských bojovníků skalpuje a mučí nácky.